Osud si s námi někdy zahraje tak, jak bychom to nikdy nevymysleli. A než se začneme zbavovat majetku, měli bychom to pečlivě uvážit. Pokud se domníváme, že není zbytí a jsme situací tak nějak donuceni svůj majetek uspořádat, neměli bychom se spoléhat na to, že „jsme se nějak domluvili“, protože to může být jen náš subjektivní názor a nikoliv názor obdarovaného, který by měl něco zaplatit, když nemusí. Tedy alespoň z hlediska práva k tomu není zavázaný písemným ujednání, nejlépe formou notářského zápisu.
Příběh paní Ivany
Paní Ivana žila s panem Jaroslavem jako druh a družka a rozhodli se, že si společně pořídí dům. Protože nebyli manželé, dům měli v podílovém spoluvlastnictví, každý jednu polovinu. Stejně tak se dohodli i na splácení hypotéky, hezky půl na půl. Paní Ivana měla z předchozího vztahu tři děti, pan Jaroslav jednu dceru. Ivana předpokládala, že budou všichni žít jako jedna veliká rodina, alespoň to tak nějakou dobu i vypadalo, a tak zrušila všechna spoření, která měla ona a děti a naspořené prostředky investovala do společného domu.
Jenže jak šel čas, oba synové začali zlobit a do výchovy se zapojil i stát, bylo nutné řešit jejich chování, které bylo na hraně a za hranou zákona. Děti tedy matce byly tzv. odebrány a byly umístěny do výchovného zařízení. Když chlapci dosáhli zletilosti a ve svém chování se zklidnili, Ivana předpokládala, že se vrátí k ní domů, tedy do jejího a Jaroslavova domu. A tehdy narazila, protože Jaroslav jí vysvětlil, že on pod jednou střechou s „kriminálníky“ žít nebude a nepřeje si ani, aby Ivanu v domě navštěvovali. A pokud ano, pak jedinou pod jeho dohledem.
Ivana se cítila být chycená do pasti, protože se chtěla a o svoje děti postarat a poté, co zůstala tzv. bez koruny, nevěděla jak. Jaroslav jí vysvětlil, že ani on nemá peněz nazbyt a rozhodně nemá v úmyslu je investovat do jejích dětí.
Ivana tedy nakonec vymyslela, že svoji polovinu domu Jaroslavovi daruje, aby se vyvázala z hypotéky a že si tak bude moci vzít novou hypotéku na jiný dům. Tak nějak předpokládala, že Jaroslav bude morální a vypořádá ji z peněz, které ona do jejich společného domu vložila a přece „musí pochopit“ jak je její situace složitá a postaví k tomu jako chlap.
Počítala s tím, že oni dva spolu dál budou žít v jejich společném domě, synové budou bydlet v novém domě, Jaroslav bude platit hypotéku na společný dům a až bude hypotéka doplacena, pomůže ji na oplátku splácet hypotéku ne její dům. Ale nic si nedohodli písemně, Ivana jen předpokládala a do doby darování poloviny domu jí Jaroslav neodporoval.
Nakonec to dopadlo tak, že Ivana Jaroslavovi svoji polovinu domu skutečně darovala, koupila pro svoje děti jiný dům a vzala si novou hypotéku, kterou měla splácet o dalších dvacet let déle, než tu původní. Pak se jí to všechno nějak rozleželo v hlavě a uvědomila si, že očekávala, že jí Jaroslav podrží, že její problém s dětmi bude chápat jako svůj vlastní problém a nenechá ji tzv. na holičkách. Začala být protivná, cítila se být podvedená a na čas se z jejich společného domu i odstěhovala, aby si srovnala myšlenky … a když se vrátila, zjistila, že zámek je vyměněný a Jaroslav je taky „jako vyměněný“. A byl konec velké lásky.
Úspory dětí a Ivany zůstaly investované v domě, nyní už jen Jaroslava, a Ivana ve svých téměř padesáti letech začínala zase znovu, a to doslova od nuly, nyní alespoň v domě, který byl jej jí, pokud jej snad někdy někomu zase nedaruje …
Jaroslav jí sdělil, že se na ničem nedomluvili a neví, proč by jí měl něco platit, vždyť mu konec konců polovinu domu v zásadě prodala, protože on nakonec sám musel doplatit celou hypotéku.
