Nejvíce ze všeho bolí, když jste na konci sil, když zjistíte, že opora je pryč. Když se ztratí vše krásné a i to, v co jste věřili. Když se vytrácí naděje. I když se kolikrát snažíme ze všech sil, najde se někdo, kdo vše zhatí. Možná si to ani neuvědomuje nebo to nechce vidět. Nevidí ani to, že by se měl zastavit, odhodit vše a pomoc tomu, kdo to potřebuje. Udělat něco vyjímečného a pro okolí zvláštního a darovat kus naděje, lásky a sdílet boj až do konce. Řešením není se od všeho sobecky distancovat a čekat až vše někdo vyřeší za něj. Kamarádi jsou a budou a poskytnou na chvilku útěchu a pocit, že vše bude dobré, ale ti nejbližší by měli spojit síly, které jsou mnohem cennější a hřejivější.
Všichni umíme brát, ale málokdo umí i dávat. Všichni umíme nenávidět, ale málokdo umí milovat a nebojí se projevit svou lásku na plno. Všichni umíme mlčet, ale málokdo umí mluvit. Všichni se bojíme, ale málokdo se umí strachu postavit. Všichni umíme kritizovat, ale málokdo umí pochválit. Všichni umíme ublížit, ale málokdo umí pohladit.
Mohla bych takhle pokračovat až do konce stránky, ale nechci. Začínají se mi vrhat slzy do očí a ty já nemám ráda, pokud nejsou sladké …. Vždy je nějaké světlo na konci tunelu. Je těžké se k němu dostat. Pokud ale zjistíte, že máte po boku parťáka, který vám pomůže světlo najít, jde se k němu snáz a ani to trní tolik nebolí. Otočte se a sami si řekněte, zda ho vidíte. A pokud je vaše odpověď ano, už se ho nikdy nepouštějte. Vaše cesty budou snazší a barevnější.