„Tak co kecal jsem? Jsou v Maďarsku krásný holky?“
„Ale jo, jsou,“ kývnu Adamovi bez nadšení.
„Přestaň se tak blbě tvářit a usměj se. Takhle žádnou neulovíme,“ Adam se protáhne na lehátku s termální vodou, která nám silným proudem masíruje záda i nohy. Je to specialita místního lázeňského domu. Pokud chcete tuhle slast zažít, musíte se zapsat na konec dlouhého pořadníku a pak si pěkně počkat. Teď už chápu proč. Mám v úmyslu užít si každou minutu.
Adam se ale tváří nevšímavě, místo uvolňování těla, neustále řeší, jestli leží dostatečně sexy.
„Říkám ti, že támhletu blonďatou ještě dneska sbalím,“ kývne hlavou ke dvojici vnadných dívek u bazénu.
„Nerad ti to kazím, kámo, ale určitě mluví jen maďarsky a to ty nedáš…,“ oponuji.
„Nepochybuj! Já se domluvím perfektně. Nezapomeň, že ovládám jazyk lásky, bude ječet blahem,“
Adam vystrčí jazyk z pusy a předvádí, co všechno s ním umí.
„Seš prase, Adame. Máš kliku, že se sem ty holky nedívaj, protože by musely s křikem prchnout k mamince,“ procedím.
Mám tyhle služební cesty s Adamem čím dál méně rád. Ty časy, kdy jsme společně sbalili nějaké kámošky a pak si to s oběma rozdali na pokoji, jsou už dávno pryč. Zestárli jsme. A mě přestalo bavit večer opít krásnou blondýnu a ráno se dívat na urousanou šedou myš, kterou bolí hlava. A taky, přiznejme si to, začal jsem se bát, že při těch bujarých výměnách vzorků DNA něco nepatřičného chytím.
Takže teď jsem za nudného patrona, co by si mnohem radši povídal s Alenkou – tou novou dokumentaristkou dole v archivu u nás v práci, než balil krásný Maďarky v luxusních lázních.
Adam je ale pořád stejný a ani s přibývajícím věkem se nemění. Kupodivu mu to vychází dál. Bohužel si pak vleze s nějakým tím úlovkem na náš společný pokoj a já abych šel do kina, pokud se teda nechci koukat na jeho kopulující zadek. Což nechci…
„A nemohli bychom jít dneska prostě jen na pivo? Odpoledne je v telce fotbal,“ zkusím to.
„Neblázni, taková příležitost… Koukni na ní. Ta má balóny! Myslíš, že se barví nebo je blonďatá i dole?“
„Tak to fakt nevím,“ utrousím a otočím se na břicho. Měl bych zajít na hotel a dodělat prezentaci na zítřek, dokud mám ještě šanci se do pokoje vůbec dostat…
„…stačilo by rozvázat ty šňůrečky na bocích a hned bysme viděli…“ vrní vedle mě Adam.
„Nepřipadáš si na to už starej? Ty ještě nechceš rodinu?“
„Jakou rodinu? O čem to mluvíš? Jak tohle souvisí s rodinou?“ diví se Adam.
„No, právě, že nijak…,“ utrousím. „Nepůjdeme už?“ najednou mi lehátko už nepřipadá tak báječné a relaxující.
„Vydrž, teď se sem dívá. Vidíš ji? A ta druhá taky. Že bych zkusil trojku? Nebo se tentokrát přidáš?“ provokuje Adam.
Zavrtím hlavou, „Se mnou nepočítej…“
„Alenka z archivu?“ zeptá se Adam a podrbe se v roští na mohutném hrudníku.
„A i kdyby, tak co?“ zavrčím.
„Tak nic… V poho, kámo. Já na ně stačím sám. Dvě tři skleničky toho místního vína a jsou moje… Hele, zase se sem dívaj, určitě mluvěj o nás. Ta menší sem ukazuje. Cítím, že to dnešní večer bude jízda!“
„Beze mě. Já jdu dodělat tu prezentaci pro Poláky…“
„Brácho, uvědomuješ si, jakýho z tebe udělala ta Alenka nesnesitelnýho puritána? Není to tak dávno, kdy jsi nebyl o nic lepší než já. A teď si tady hraješ na slušňáka. Ale co, tvoje volba, užiju si i za tebe. Koukej, jdou sem! Ty vole, my máme dneska kliku!“ Adam je nadšený. Strčí do mě a pak se na svém vodním lůžku doslova napne, vtáhne břicho do hrudníku a zkusí zatnout ruce, aby vynikly bicepsy. Celkem rychle mu dojde, že to takhle nedá a posadí se.
„Ahoj holky,“ zamává nenuceně a osloví dvojici příchozích anglicky, „Co tady dělají takový dvě kočky, jako jste vy, samotný? Nechtěly byste s námi zajít na vínečko? Pravý, maďarský,“ zažertuje ještě.
„No to ani ne…,“ spustí blondýnka také anglicky, „My jsme se spíš přišly zeptat, jestli byste nás nepustili do té vířivky…? On je na ni nějaký pořadník a my za chvíli odlétáme…“
xxxx
Další povídky najdete na www.olivie-uzasna.cz. Dnes nová s názvem Negližé pro pošťáka.
