64

Už je to pár let, co mi kamarádka vyprávěla o muži, který jí v restauraci vylil JEJÍ víno přímo do talíře s JEJÍM jídlem a přestože viděl, co provedl, zvedl se a beze slova odešel. Myslela jsem, že české buranství za těch pár let vymřelo. Nevymřelo. Zřejmě také proto, že se neumíme patřičně ozvat.

Necelou hodinu před poradou Ženysro sedím v úterý ráno v jednom pražském McDonald´s a u cappuccina dopisuju poslední poznámky, když si proti mně (bez optání) sedne asi pětačtyřicetiletý muž v džínách a třičku, aby posnídal. To největší latté (ve skle) a ten nejčokoládovější z čokoládových dortů, což už samo o sobě je provokace jako hrom. Držím dietu (ode dneška opět) – a tedy i usměvavou tvář. Muž drží vidličku, a bohužel tak nešikovně, že jí při druhém soustu srazí to obrovské latté na mou stranu stolu. Na mé černé kalhoty. Na můj černý, zbrusu nový a poprvé nošený svetr, na můj iPad, na můj sešit s poznámkami, na můj výpis z rejstříku trestů založený v tom sešitu, za který jsem před pěti minutami zaplatila na poště v Jindřišské stovku, na můj recept na léky schovaný tamtéž, na mou milovanou obrovskou tašku ze Zary a taky do ní, na mé všechno … Zatímco mléko (mi) skapává odevšad, pronese ten muž následující větu: “To se stává, no … tak snad abych se přesunul jinam.” A protože latté už se vpilo do mně, nechá slenici slenicí, zvedne talíř s dortem a sedne si s ním k vedlejšímu stolu.

Přichází asi šestnáctiletá brigádnice, aby tu spoušť uklidila, přináší ubrousky a omlouvá se mi. Ona? Za co, proboha? Chce se mi křičet a řvát a nadávat tomu hlupákovi. Ne proto, že vylil kafe, ale proto, že se neumí chovat. Místo toho jen skládám ubrousky s logem rychlého občerstvení do sešitu, abych zachránila aspoň něco ze svých poznámek. Pak suším iPad, který to, zdá se, přežil. Pak obal, který už možná nepůjde ohnout tak chytře, jak v Applu zamýšleli. Sebe. A u toho polykám moldánky jako by mi bylo pět, zatímco muž sleduje moje – naše snažení a pochutnává si na posledním soustu toho čokoládového dortu. Nevím, co říct člověku bez sociální inteligence, a tak radši neřeknu nic. Když si teď, pár hodin poté, uvědomuju svou nereakci, je mi zase do pláče. Mám-li pomoct této společnosti být lepší, možná bych mohla místo psaní začít – aspoň někdy – mluvit. ALE CO MÁM ŘÍCT BURANOVI, aby už nikdy nebyl buranem a já nebyla za ječící hysterku?

… A proto vlastně píšu tento blog. Jednak chci politovat a druhak, to hlavně, potřebuju radu, jak byste se v takové situaci zachovali vy. … Mimochodem, drahý BURANE, pokud toto čteš, pár slov plus třeba kousek toho dortu by ty kalhoty udělal méně flekatější, písmo v sešitě méně rozpité, obal na iPad ohebnější … Dieta nedieta.

P.S. Je 0.30 ráno a posílám tento blog kamarádce s žádostí, aby si ho přečetla, jestli to není úplná pitomost. Přichází následující odpověď: Pochopilas to správně? Nebylo to náhodou pozvání na rande? … Zbláznila jsem se já, ona, čeští muži … ???
.
.
Nebo už spím a tohle všechno se mi jenom zdá?

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account