Monika je další z řady mých několika úspěšných kamarádek. Je krásná, sebevědomá a energií překypující. Z očí jí kouká bystrý úsudek a pořád někde lítá plná zájmu o vše, co život nabízí. Jen jí zahlídnu, jak prosviští kolem, tak i mne, založením flegmatika, na chvíli zasáhne náboj nakažlivého elánu.
Teda takhle to bývávalo, než se odehrála jistá změna. Monika potkala Reného. Takového toho úžasného chlapíka, který žije a dýchá jen pro ni. Miluje jen ji. A chce ji jen a jen pro sebe. Krása! Po tomhle toužíme všechny.
Žádná z nás se tedy nedivila, že celá známost měla rychlý start a bleskový průběh. Nikdo z nás ani nekomentoval, že do tří měsíců byl odservírován Moničin manžel a René nastěhován u Moniky. (Jen některé se pozastavily, že nebyl brán ohled na tři malé děti.) Fakt velká láska, nestíhaly byste zírat. Monice zářily oči, byla zrůžovělá vší tou obrovskou vášní a nadšeně vykládala, jak ji René miluje a na rozdíl od toho budižkničemy manžela, kterého to nenapadalo, ji René každý, ale každičký den přinese kytku. Jaksi při té radosti, ale neřekla, že za její peníze.
Ale to nevadí. Vždyť René za to nemůže, že zrovna nemá práci. A přece nevezme jen tak něco, co je pod jeho úroveň.
Byla jsem plná pochopení. Láska je vážná a svatá věc. No, a že se zamilovaní bůhvíproč chovají jako šibnutí jsem neřešila. Ano, René ji má na prvním místě, nemá ji jen na to, aby mu prala, vařila a rodila děti. Aspoň jí to nepřestával omílat. Má ji na piedestále, jako bohyni. Konečně je ona pro muže to první a jediné, co potřebuje.
Brzy ale moje pochopení začalo brát za své. Seděly jsme s Monikou a dalšíma kamarádkama na kávičce. Uprostřed příjemné zábavy jí zazvonil telefon. Nemohly jsme neslyšet, jak zlatíčko René řve do telefonu, že kde je a jak si to představuje a jestli si myslí, že se bude smykat s chlapama, že to se teda parádně plete, protože on René ji to zatrhne. A ať maže okamžitě domů, jinak ji vytopí a zapálí byt.
Nebo spíš nejdřív zapálí a pak vytopí? To by byla hrůza! Ale neudělal to. Teda tentokrát ne, až později. A jen vytopil. Po jejich první výměně názorů. Názory si Monika s Reném zkusila vyměnit několikrát, než je sladili na jeden společný. Ten jeho. Když to zkusila podruhé a řekla, že odejde, tak ji prořezal všechny gumy na jejím autě. Ale potřetí, asi proto, že gumy na autě jsou drahá věc, už jí vzal jen všechny její šaty. Stejně je měla příliš vyzývavé.
Bože! Bez šat, to je osvobozující! A taky motivující. Nahá bezbranná žena v posteli. To byla noc! Když nám to Monika popisovala, vypadala zasněně. Taková romantika… I obrovský pugét jí druhý den zase koupil. Jen pak nemohla najít peníze odložené dětem na stravenky.
Před našima očima docházelo k jakési podivuhodné změně osobnosti. Monika, jak jsme ji znaly předtím, by si nikdy a nikým nenechala diktovat, co má dělat. Asi se mu podařilo jí vyšukat mozek z hlavy, uzavřely jsme to.
Monika dlouho nevolala, nestavila se, přešly celé týdny.  Tak jsem se vydala já za ní do práce. Nikdy jsem neměla pocit, že by Monika byla nervózní typ, ale dnes vypadala, že je ze mě nesvá. Měla sluneční brýle v umělém světle kanceláře a nesundávala si je. A ty divné oční stíny. Dříve se malovala jinak. Jen na horní víčka.
 „Moniko, co se stalo?“  
„Nic to není. A můžu si za to sama. Neměla jsem ho provokovat. On je jinak úplný miláček. Jen trochu víc žárli. Moc mně miluje, víš? Koupil mi krásné kytky a už to nikdy neudělá. Bolí ho to víc než mně. Plakal kvůli tomu. Je velmi citlivý.“
„Ano, je to opravdu strašný dobrák.“ polkla jsem. Svět je malý, všechny jsme věděly, že ten úžasný René dostal za napadení své první partnerky podmínku. Podmínka podle Moniky dokazovala, že to stejně byla jen nějaká prkotina. A že si odseděl dva roky za to, že jeho bývalá manželka skončila na áru? Pouze dva roky ze čtyřletého trestu natvrdo? To zase dokazuje, že i tam se uměl chovat hezky. A navíc určitě si za to kráva blbá mohla sama.
„René mi všechno řekl. Od začátku to vím. Nemáme před sebou žádné tajnosti. Náš vztah je založený na úplné důvěře. Jeho první žena je hysterka, bordelářka a nic neumí. K tomu všemu je strašně na chlapy. To věrný a oddaný muž těžko snáší. A navíc, já ten vztah mám pod kontrolou. Mně se to nemůže stát, jsem úplně jiná než ona a René dělá všechno, co si přeju já.“
Rozloučila jsem se a rozmrzelá se špatným pocitem jsem se vrátila domů. Bezradně jsem chvíli koukala do zdi, nalila jsem si skleničku a uvažovala, co se s tím dá dělat. Pokud někdo neumírá, nebo pokud se neocitnu mimo civilizaci, tak si vím rady, aspoň jsem si to vždycky myslela. Pak jsem se rozhodla. Vstala jsem a postupně vytočila čtyři telefonní čísla.  V důsledku mých hovorů, následovala akce: Pomáháme kámošce.  S Monikou se v následujících dnech postupně sešly čtyři její nejlepší kamarádky a všechny se jí snažily různým způsobem otevřít oči.
Avšak tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak někdy všechny snahy vedou do prdele.
Pak už jsme se na Moniku nemohly ani dovolat. Najednou už nepotřebovala mobil, stačí jim přece jeden, společný. Ten od Reného, který má on u sebe (dobře zabezpečený PINem). A stejně jsou téměř pořád spolu.
Dokonce pak už nepotřebovala ani auto. A taky na co? Vždyť ty peníze za něj si mohou užít mnohem lépe. Říká René.
U ní doma nám nikdo neotevíral a v práci nám vždy bylo řečeno, že má jednání nebo je mimo kancelář.
Ano, nesmím zapomenout. Jednou se s ním „definitivně“ rozešla. V praxi to znamenalo celý dlouhý týden. Pro naše milence nezapomenutelný. A neuvěříte, ale i pro mě. Renému se tak nějak zdálo, že ho Monika určitě nemohla opustit jen tak, pro nic za nic. Zaručeně za to můžou ty její potrhlé kamarádky. Nejvíc já. Nelenil tedy a zavolal mi. Jestli prý vím, že můj Honza spal s Monikou. Bylo mi jasné, že pokud dám najevo, že se mi nevolností podlomily kolena, tak udělám přesně to, co si přeje a o co mu jde. Tak jsem jen ledabyle prohodila: „Vím to. Byl s nima tenkrát i soused, nemohli si tu trojku vynachválit.“
Měla jsem tušit, že to v něm vyvolá touhu mi to osladit ještě parádněji. A brzy jsem měla přijít k poznání, že nemůžeme zachránit každého. Někteří lidé se prostě zničí, bez ohledu na to, jak moc se jim snažíme pomoct. A pokud nám na nich záleží, tak se jim u toho ještě povede pěkně pošramotit i nás.
To jsem zjistila, když mi domů přišla obsílka, že se mám dostavit na policii, podat vysvětlení ve věci obvinění z pomluvy.  Pomluvila jsem prý Reného, že moji kamarádku omezuje a týrá jak fyzicky, tak psychicky. A protože je to bohapustá lež, dopustila jsem se trestného činu.
Rozhořčená zjištěním, buším na vrata u Moniky, s rozhodnutím je vyvalit pokud mi neotevřou.
Otevřeli. Monika. V tmavých brýlích. A stroze na mně apelovala, že si nepřeje, abych ji ještě někdy kontaktovala a ať přestanu narušovat její krásný vztah a to ať vzkážu i ostatním. Nepotřebuje už kamarádky, protože René ji chce mít jen pro sebe, vystačí si sami dva a jí to naplňuje a uspokojuje.
Stojím před přibouchnutýma dveřma a je mi jasné, že dnes mi nepomůže ani Honzova terapie.
A nechápu. Nechápu. Nechápu.
Pomůžete mi pochopit?
 
PS: Je pozdní večer, ale ne zrovna lásky čas. Ležím v posteli a nemůžu usnout.
„Honzo?“
„Uhhhm?“
„Spal jsi s Monikou?“
„Co??? Ne!!! Ale teď, když jsem úplně vzhůru, promluvme si. Už na to myslím delší dobu. Chci dítě.“
 
To be continued…
 
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account