Začínám pochybovat o tom, že by bylo skvělé být princeznou a najít si svého prince, jak jsem si původně myslela. Tak ráda před spaním sním o tom, že mě bude někdo milovat tak moc, že bude ochoten prodírat se otravným trnitým houštím a hledat mě na roky zaprášeném zámku jako láskou posedlý šílenec (och tak romantické ♥).
Poslední dobou mi ale nadá spát pár neodbytných otázek, např.
to že mě vlastně vůbec nezná (tak proč mě vlastně chce zachránit???…mánie, posledlost, stalking?)
nikdy se mnou nespal!!!! (co si budeme povídat o zajíci v pytli)
ví ten princ, co se za mnou žene, že mě absolutně nebaví vařit?
co bude říkat na to, až zjistí jak moc jsem tvrdohlavá?
Jsem komplikovaná osobnost ale nutnost se za mnou prosekat růžemi, zatímco já si dávám dvacet, mi přijde trochu nefér (ideálně by mi ty nejhezčí mohl donést k posteli, až se ke mně konečně dostane, pokud to ovšem cestou nezabalí, protože já bych o tom vážně uvažovala). Navíc princezny jsou princezny, a jak to tak bývá, mají v pohádce nějaké privilegium, které já ve svém reálném životě nemám. V tomto případě si nemůžu dovolit spát 100 let, i když by se mi to náramně zamlouvalo ♥.
A proto jsem došla k závěru, že by bylo asi lepší se prostě probudit sama (nebo po zazvonění budíku). Vlastně jsem si oddychla, že nejsem odkázaná na chromozom Y a nestepuju nervózně u okýnka své věže kde sakra ten chlap je! Takže krásné pondělí ženy a alespoň do pátku vstávat každé ráno s úsměvem :-)!
