Před nějakou dobou jsem odešla z prostředí, které mi už nedělalo dobře (jako ostatně tolikrát). Lidem, se kterými jsem se cítila jinde, a kde se cítím jinak, se nedokážu přizpůsobit. Je to moje chyba. Možná nejsem talentovaná. Možná jsem jen zbabělá, že neustále utíkám.
Odešla jsem z dramaťáku, kde jsem byla nejstarší, ale cítila jsem se nejvíc dětská. Alespoň později. Každý mě chtěl rozebírat, a kdo to nedělal, tak z dramaťáku později také odešel. S některými se občas vídám, případně mi dělá radost, když i oni se chtějí vídat se mnou. Ale někteří v něm zůstali a nejeví o mě zájem. Dokonce ani když jim napíšu zprávu. Jsou však situace, kdy se s nimi stýkat musím. A o to víc to bolí, protože jsem u nich už nějaký “odpadlík”, který chtěl zkrátka čas sám pro sebe, zjistit, s kým si rozumí, komu se chce svěřovat, co chce rozebírat, a kým chce být rozebírán. Celý život jsem se nechala a vozila a jednou jedinkrát jsem tomu chtěla udělat přítrž. Přesto se mi to občas vrací jako bumerang.
Místo toho všeho ale přišla do mého života tehdy láska. Vztah. Dost velké učení se.
Protože to ode mě bylo “zničehonic”, byla jsem automaticky vyškrtnuta z různých akcích. A rozšířila se pomluva. Ještě poté jsem si musela projít těžkým seřváním vedoucího dramaťáku, který byl nejvíc zklamaný z toho, že jsem v té hektické době nechtěla hrát v pohádce a pravda je, že jsem to dala vědět týden před hraním. V té době jsem se totiž vrátila po téměř měsíci ze Španělska a načerpána novými zážitky a podněty jsem se nechtěla vracet do stejných prostředí. Ale myslela jsem, že mám za sebe náhradu, jeho dceru, tedy to takový problém nebude. A ačkoliv se údajně ve výsledku nic nestalo, prošla jsem si také rozebíráním otázek otevření se a zklamání v podání jeho dcery.
Pomluva se šíří jako lavina. A to obzvlášť, je-li nepravdivá. Ale co si budeme podívat, o tom to slovo vlastně je. Po mluva – po něčem, co se stalo. A všichni vždycky všechno vědí. A zpravidla mnohem líp, než člověk sám. To je takové nepsané pravidlo.
Nevím přesně kdy, kdo, kde. Ale někdo řekl něco, co se mu asi jak zdá a pak se k tomu přidá něčí další pomluva a skončila jsem tak u mnoha lidí, z čehož mi bylo smutno. Přišla jsem o různé lidi v mém životě, ale díky nim jsem mohla poznat, čeho ve svém životě chci litovat a čeho ne.
Na druhou stranu, tím pro mě odešlo divadlo.
Daň?
Ale pořád nepřestávám a věřím. Vloupala jsem se do rozhlasu, účastnila se nahrávání rozhlasové hry a teď čekám, až si paní, která si mě tak trochu osvojila, přečte také moje texty a něco (cokoliv!) mi k tomu řekne.
 
Kolikrát tak na všechny a na všechno nadávám. Ale ne že bych nesnášela lidi. Já se jich jen ukrutně bojím. Bojím se, jak moc jsou schopni ublížit, co jim všechno přijde normální, čím vás zradí, podvedou, zalžou. Za kousek užívání si, za pocitem, že toho musím zkusit ještě mnohem víc, že jsem si málo užil/a.
Přitom já nechci nikoho nikomu brát. Já jsem jen hrozně šťastná, že si se mnou někdo povídá, že za mnou přijde a posloucháme se navzájem. Nic víc. Jen si povídat. Sdílet. Přitom vím, že kdybych byla na jiném místě, možná bych samu sebe taky nesnášela. Jako mívám kolikrát u některých mých kolegů či “přátel” pocit.
 
PS: Sněžilo. Jeden mladý pán dřímal v ruce mobil a neustále kontroloval messenger. Snad mi odpustí, že jsem ho tak hltala očima. Kontroloval, zda mu nepřišla odpověď na jeho zprávu. Čekal a když viděl, že nic, zase mobil zamlkl. A takto několikrát dokola. Je to zvláštní (či už tak nějak normální), že nás tak moc ovládla technologie, díky které se na někom stáváme tak moc závislí. Učí nás mít všechno hned, otázky i odpovědi. Jenže ne každému se hodí hned odpovědět a pak se z druhého stává čekající oběť. A taky, co si budeme povídat, jak snadné je přes internet lhát…

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account