Věděla jsem že ke mně něco cítíš.
A ty si věděl že to neopětuju.
Byl moment, kdy to bylo možný.
Jenže přišel on a všechno to vymazal.
Pravdou je, že jsem se tě nejspíš bála milovat.
Měla jsem tě natolik ráda jako kamaráda,
že jsem si nemohla dovolit tě ztratit.
Nevím zda si se kvůli tomu kdy trápil,
netuším.
Protože ty si ke mně byl vždycky milý,
ochotný a plný optimismu.
Obzvlášť když já pozitivní pohled na věc,
naprosto postrádala…
Takže ne, netuším jak si se cítil.
Ani zda si to nějak pociťoval.
Ani zda už je to pryč.
Jen občas si říkám,
jaké by to bylo..
kdybych tě dokázala milovat?
Nedokážu….ty víš že ho bezmezně miluju…
a že to nikdy nebudu cítit k tobě.
Ale i tak,
bylo by mi s tebou tak dobře,
rozumíme si, máme podobný smysl pro humor,
cítím se s tebou vážně suprově.
Přesto tě nedokážu milovat.
Chovám k tobě city,
hodně silné přátelské city.
Proč mezi námi nikdy nebyla chemie?
Vím že kdybych chtěla harmonický vztah,
měla bych ho s tebou.
Bylo by nám skvěle.
Tak co je se mnou špatně?
Vím že to ode mě nebylo správný.
Ale kdybych musela, udělala bych to znovu a ty to víš.
Promiň že jsem tě nemilovala.
Jsem zrůda.
