Ne vždycky je všechno tak, jak si člověk naplánoval.
Já ve 26 letech chtěla zakládat rodinu a žít rodinným životem. Tak se to snažím nahradit všemožně jinak. Pro mé okolí je můj život skvělý a nemám si na co stěžovat. Mám skvělou práci, jsem chytrá, vzdělaná. Dokázala jsem toho spoustu a díky své píli netrpím nedostatkem. Materiálním. I když těžko říct, jak tohle posoudit. Jsem totiž skromná. Jenže co s věcmi které ovlivnit prostě nedokážu?
Někdy je fakt těžký nepropadat se do beznaděje, protože já v jádru duše vím, co přesně mi chybí a ta díra je opravdu veliká. Je to jen slabost, nebo odvaha si tohle přiznat? Nevím…
S přicházejícím adventem by měla přicházet i nová naděje. Já ji nikde nevidím, ale třeba můj příspěvek nakopne někoho v mém okolí, aby se cítil líp. Abychom byli lidé, musíme spolu umět žít a sdílet. Tak hezký začínající advent všem.
