92

…aneb povídka o ženské blbosti…
Loni na podzim jsem v zoufalství napsala povídku. Zoufalství odeznělo, tedy nazrál čas sáhnout do šuplíku. Podělit se. A třeba se pokusit vrátit některé své kamarádky zpátky do reality: aby neopouštěly muže, které milují, pro muže, které si jenom myslí, že milují.
Takže tady to máte:
Vyšukanej mozek maj prej jenom chlapi, říká se. Hovno! Zamáčkla slzu a nalila si třetí dvojku vína. Druhá láhev tenhle večer, sedmá tento týden. A to je teprve čtvrtek. Ona ho má taky. Třicetiletá ženská! Novinářka! Denně o tom píše. O partnerských vztazích. O tom, že když on tři dny nezavolá, je to jasnej signál, že na ni kašle. Ne, oprava: sere. Probuďte se, ženy, copak to nevidíte???!!! Copak jste se úplně pomátly, že ho furt omlouváte? Že tenhle člověk, kterýho nezajímá, jak jste dojela po dé jedničce, dálnici smrti, z Prahy do Brna, když v rádiu celej den hodinu co hodinu točili zprávu o té řetězovce, na vás sere? Kdy vám to dojde? Až zjistíte, že vám nepřišel ani na pohřeb? Panebože! Co měl tak důležitýho na práci? Co?
Denně jim to tluče do hlavy. Pořád to píše a ony to pořád čtou. Stejné kecy, control C control V každýho půl roku s těma samejma řádkama, radama odborníků na duši, jeden časopis za druhým, vyhazování stovek korun měsíčně za rady, který jsou však v konečným důsledku, když na věc přijde, stejně úplně k ničemu. „Proč to vlastně dělá?“ napadlo ji. Kdysi v tom spatřovala smysl života. Psát příběhy a snažit se přimět lidi, aby se aspoň jednou za čas ťukli do čela, aby se vzpamatovali, aby jim to došlo, aby začali žít jinak, lépe, aby se vykašlali na toho hajzla, co je mlátí a přestali přemýšlet o idiotech, kteří neumí vyťukat telefonní číslo. Hlavně že maj všichni ty drahý telefony, kde už nemusíte vlastně ani ťukat, stačilo by to říct. A oni to ani neřeknou!!! Myslela si, že se tím něco změní. Že to jako lidem teď – už – konečně – když to napíše – docvakne! Ženskejm hlavně… jak jsou blbý. Že jeho měsíční ignoraci omlouvaj problémama v práci nebo starostí o děti a tak všelijak podobně. A že mu jsou dokonce schopné uvěřit, že za půl roku, co ony strávily prací v zahraničí, jemu stačily dvě krásné zdravé ruce… jop. Vítejte v klubu naivek, slečno novinářko!
Čtvrtá dvojka.
 „Jak vypadá vyšukanej mozek?“ napadlo ji. Doslova si to představit neuměla. Ale mohla by to zkusit popsat. U chlapů to zdá se, znamená, že ho prostě nemaj. Že jsou navzdory všemu schopní před očima masérky skoro znásilnit svou milenku a teprve až mají hlavu v jejím zadku a masérka nervózně zakašle zjistit, že to v tomhle prostředí není orál asi úplně košér. Že jsou schopní se na základě pár dobrých čísel rozvádět s manželkami. Opouštět malá mimina. Zadlužit firmu. Nechat kariéry špičkového sportovce. A plácat rukama jako malí kluci nad pozitivním výsledkem milenčina těhotenského testu. „Děťátko? My ho přece plánovali. Vždyť jsme spolu už čtrnáct dnů!“
Pátá dvojka.
Ženský – naopak – i ten – vyšukanej – mozek maj. Aby se užíraly. Aby ze sebe dělaly trapky. Podřízené. Otrokyně. Hysterky. Kuchařky. Dokonce maratonské běžkyně. Aby si dokázaly zcela racionálně obhájit, proč se už týden pořádně nenajedly. Aby mohly přemýšlet nad tím, jestli když jim pár dnů nezavolá, maj nebo nemaj si ho vymazat z Facebooku…A hlavně: aby si popletly galantnost a mužský lovecký pud s láskou a čistě na základě sexu se bezhlavě zamilovaly. Do chlapů, kterým svítí na čele, že za to nestojí a že případné cokoliv dalšího bude akorát tak velký průser. Do chlapů, kteří jsou krátce po rozvodu a to poslední, o co jim jde, je vážný partnerský vztah. Do chlapů, kteří jim bez mrknutí oka přiznají, že své ženy vždycky podváděli a nehodlají na tom nic měnit. Do chlapů, kteří jim típnou telefonní hovor jenom proto, aby objednali kolegovi, s nímž právě sedí v hospodě, pivo. Do chlapů, kteří se tři dny nezeptají, jak se mají… no prostě…a teď se asi poblije… do hajzlů.
Šestá dvojka.
Aby samy doma pily první ligu, řvaly u toho jak želvy a hypnotizovaly mobil.
Sedmá dvojka.
Aby vyťukaly smsku, že je debil. A aby ji – díkybohu – neposlaly.
Osmá dvojka.
Aby od sebe – bohužel – odháněly všechny jiné chlapy, kteří za to stojej.
.
Jsme z generace, která začala rozlišovat lásku a sex, ale vlastně to vůbec neumíme. Sex, to není zájem, a už vůbec ne láska, která počítá se splátkami na hypotéku a vyzvedáváním dětí ze školky. Jenže zkuste to tomu vyšukanýmu mozku vysvětlit. Nechápe to. A myslí si, že sexuální euforie zařídí všechno, od duševního splynutí po celoživotní harmonii. Omyl!
.
Měla by o tom něco napsat do některého z těch barevných ženských magazínů.
Měla by se na to někoho zeptat. Nějakého odborníka.
Třeba z toho tentokrát něco bude: jak se léčí vyšukanej mozek?
Kulkou rovnou do postižené části těla?
.
.
.
Komu ji ale prohnat hlavou jako první?
Jemu?
Sobě?

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account