73

Už jste byli svědkem špatného činu či dokonce obětí a marně čekáte na spravedlnost?

Nebudeme podrobně zabíhat do detailů, jaké všechny křivdy se člověku můžou stát, stačí se podívat na titulky různých magazínů.
Každý, kdo zažil nějakou křivdu se v první chvíli snaží dokázat a ukazát všem jaká křivda se stala a hlavně kdo je viníkem. Po vyzkoušení všech možných prostředků domoci se spravedlnosti a svých práv a potrestání viníka/viníků, nastává deziluze z marného boje. Leckdy i rozčarování z toho, že by snad existovala nějaká vyšší spravedlnost, jak nás to učí pohádky či detektivky (což jsou zase jen pohádky pro dospělé).

Následují u někoho deprese, u někoho vztek a u někoho obojí, třeba ještě se ztrátou smyslu života. A také touha o tom všechny informovat. Tím ale člověk ubližuje jen sám sobě, viník si žije vesele dál.

Když si toto člověk nakonec uvědomí nebo ho spíš na to někdo upozorní, následují předsevzetí, že se to musí překousnout a jít dál stůj co stůj. Že je tu spousta věcí, pro které stojí za to žít.

A v tu chvíli vám začne osud házet klacky pod nohy a neustále vám tu nespravedlnost předhazovat a připomínat. Hrozné asi je v tomto rozpoložení viníka potkat, ale ještě mnohem horší je vědět, že je vysoká reálná šance, že ho/ji potkáte. To už pak nemáte ani chvilku klidu. Představy, co byste udělali nebo řekli vám takřka nedají spát a honí se vám neustále v hlavě. Kdokoli vás potká na ulici si musí myslet, že jste blázen, neboť se nestále mračíte a nebo si dokonce pro sebe povídáte či nedejbože hádáte. Poté, co všechny tyto myšlenky zapudíte s tím, že to nestojí za to a začnete se opět na svět usmívat, se to stane. Dojde k setkání na veřejnosti. V lepším (horším) případě tu osobu ignorujete, v horším (lepším) případě dokonce s noblesou a úsměvem pozdravíte.

Když vám konečně dojde, že tudy cesta nevede, dochází k sebereflexi. Opravdu jsem já ten nevinný a ten druhý vinný? Jakou měl viník motivaci? A jaký podíl viny a v čem ho nesu já? Co jsem tím ztratila a co získala? Jak to vidí okolí?

I když dojdete k závěru, že vy jste opravdu obětí, přesto si uvědomíte, že nějaký aspoň malý podíl viny nesete i Vy. Minimálně v tom, že jste něco nebo někoho podcenili či naopak přecenili, že jste špatně vyhodnotili danou situaci. Ne nadarmo se říká, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

A co jste ztratili a naopak získali? I když mohou být ztráty velké, při reflexi zjistíte, že jste i získali, minimálně cennou zkušenost. Můžete s překvapením zjistit, že jste se třeba posunuli dál, kam se vám nikdy ani nesnilo a že bez té špatné zkušenosti byste tam být nemohli.

Také si čím dál víc začnete všímat, že se jiným přihodili i horší věci. Dokonce si konečně všimnete jaké máte vy obrovské štěstí oproti jiným.

Začnete žít úplně jinak a najednou vám nevídaně přeje štěstí. Víte, že jste tam, kde jste měli být. Cítíte to. Série šťastných náhod, najednou nic není nemožné. Teprve až když se zbavíte všech těch negativních pocitů, ale ani je nepotlačujete, pouze poděkujete za cenou zkušenost a jdete dál…

Pak najednou vidíte, že se vše k lepšímu obrací a kdo ví, možná že se jednoho krásného dne i dočkáte té vyšší spravedlnosti, ale nesmíte na ni čekat. Nechcete na ni čekat… Už vás to nezajímá… Maximálně o tom napíšete knihu nebo blog 🙂

Já osobně jsem právě v tomto stádiu a svět se kolem mě mění přímo raketovým tempem. Zda se někdy skutečně dočkám spravedlnosti si netroufám teď odhadnout a ani mě to nezajímá. Z celé situace jsem se poučila a odevzdala ji. Ani teď při psaní těchto řádků neprožívám už žádné dřívější negativní emoce, ale také je nepotlačuji, je to součástí mě a bez toho bych nebyla taková jaká teď jsem. Děkuji.

A co vy? Zažili jste také nějakou křivdu a čekali jste na spravedlnost? Probíhali u vás stejná stádia nebo jste to měli úplně jinak? Napište mi o tom.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account