149

Veronika je silná a nevzdává se! Článek o tom, jak je důležité zatnout zuby a nehroutit se, i když máte pocit, že by jste nejraději utekly co nejdál a všeho nechaly.
Sebeúcta
Dnes jsem vstala zase velice, velice brzy. Už ve 3.30 h. Tak jako včera, předevčírem, předpředevčírem… Vstávám takhle už tři roky. Protože… Proč vlastně? Protože chci stíhat. Ano, to bude ten důvod. Skoro tříletá dvojčata zaberou veškerý můj volný čas. Jelikož jsem na ně víceméně sama, protože jejich táta chodí jako každý jiný do práce a po práci potřebuje samozřejmě ještě to a tamto (učit se do školy, zajet si nakoupit, vyřídit si své záležitosti na internetu – tohle je ovšem nejčastější činnost), vstávám brzy ráno, abych stihla všechno to, co je potřeba stihnout do 6.00 h, než se děti vzbudí. Takže vařím, uklízím (samozřejmě co nejtišeji, abych nenarušila spánek ani jednoho člena domácnosti), zacvičím si pár asán z jógy (abych vydržela psychický nápor až do večera 20.00 h, kdy mi “padla”), dám do pořádku sebe, připravím snídani, občas stihnu vyvěsit i pračku. Člověk by se až divil, kolik se toho dá stihnout ráno, kdy jsme nejbdělejší, kdy je všude klid, nikdo nás neruší. 
 Miluji rána, kdy není slyšet nic než zpěv ptáků. Když jsem ještě neměla děti, chodila jsem si velmi brzy ráno zaběhat. Nezapomenu na ten pocit, kdy jsem koukala na východ slunce a cítila čerstvý letní vítr. V tu chvíli se svět zpomalil, srdce se zastavilo, hlava vypla a já jen dýchala. Velmi pomalu a velmi zhluboka. Tyhle chvíle běhání, kde jsem byla jen sama se sebou, byly nejoblíbenější části mého dne. Dnes už tichá rána, při kterých můžu koukat na vycházející slunce jen z okna, prožívám jinak. Prací. Snažím se vyplnit každou minutu bez dětí do poslední vteřiny. Je to kolotoč mezi domácností, přípravou programu do dětských kroužků, vařením, cvičení jógy, psaním. Je to stereotyp, který občas ubíjí. Poslední dobou mám čím dál častěji pocit, že musím utéct. Začít žít jinak. Prostě pocit, že MUSÍM něco změnit! Jinak nevydržím už ani jeden den, který je totožný s tím včerejším a bude totožný se zítřejším. Snažím se sama sobě život zpestřovat. Snažím se komunikovat se světem venku alespoň přes své články, blogy, přes své tvoření. Ovšem někdy jsem se silami v koncích a cítím, jak si tělo, hlava a hlavně duše žádá odpočinek. 
 Stejně jako dnes. Vstala jsem a zase ten pocit… ZMĚNA, KONEC… Tahle dvě slova poblikávala v mé hlavě a nemohla jsem je utišit. Jako bych tušila, že nastane obrat, že se zase pohnu z místa, kde už nechci trávit čas a plýtvat v něm svou drahocennou energií. Poprvé jsem neměla nutkání otevřít u snídaně notebook a kouknout na emaily, na Facebook. Měla jsem velikou chuť si vypít ranní čas s medem a citronem jen tak, při koukání z okna. Měla jsem velikou potřebu jen tak sedět, nechat myšlenky plynout a uvolnit se. Bohužel se mi mé přání nesplnilo, dvojčata se vzbudila v 5.00 h na mléko a o půl hodiny později vstávala. Tak jsem naskočila. Do toho stereotypu, do mého pracovního dne. Snídaně, oblékání, sbalení svačiny a jiných potřebných věcí do kroužku pro děti, který vedu už skoro rok. Potom kroužek samotný, děti si pohrály, vyřádily se, byly spokojené. Já taky. Přišla maminka, kterou jsem velmi dlouho neviděla a její holčička. Je skvělé vidět po dlouhé době někoho, koho máte rádi. Po kroužku nakrmit rozdováděné děti, vyvenčit psa. Vybalit tašku s věcmi, najíst se, vyřídit emaily, napsat blog. Děti vstávají… Znova do práce. Na vycházku, připravit večeři, vyvenčit psa, vykoupat. Ve 20.00 h usínám… Protože zítra mě přeci čeká náročný den… Stejný jako ten dnešní, vyjma kroužku pro děti. 
 Potřebuji pauzu a potřebuji vybočit. Ze svého života. Tak se do toho pouštím. Prostřednictvím tohoto psaní. Vím, že se nesmím rouhat, mám co jíst, mám zatím kde spát. Mám nádherná, zdravá dvojčata. Jen… Chybí mi láska. Potřebuji objetí, potřebuji jistotu, potřebuji pocit bezpečí. Znova ta kontrolka v hlavě… ZMĚNA, KONEC… Už se to blíží. Blíží se konec jedné tragikomedie, kterou přestávám zvládat, ale musím v ní ještě vydržet pár týdnů přežít. Potom můžu tuhle životní kapitolu uzavřít a vykročit konečně po své cestě, zase udělat pár kroků vpřed. Vždy, když si myslím, že už nemám sílu, najdu v sobě síly ještě více. Vždy, když mám chmurné myšlenky, snažím se najít něco pozitivního. Snažím se nepřemýšlet nad svým životem. Snažím se žít jen tak, ze dne na den, z minuty na minutu. Žít, přestože je současný stav ubíjející. Nevzdat to, protože jakmile dokončím a definitivně uzavřu tuhle část života, budu zase silnější. O hodně silnější. Pevně v to doufám a pevně v to věřím. Protože věřím v sebe. Našla jsem v sobě úctu. Našla jsem k sobě lásku. A objevil se respekt. A přišla sebeláska.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account