Gábina oslavila svou první čtyřicítku a tak trochu bilancovala. 🙂
Už několik dní žiju coby čtyřicátnice a řeknu vám…není to rozdíl:-). Ale pár dní před navršením se mou hlavou rojila spousta myšlenek a otázek, které se s žádným jiným číslem mého života nepojily.
Když mi běžel hlavou můj dosavadní život, uvědomovala jsem si, co všechno jsem prožila i neprožila tak nějak jinak. Najednou jsem před sebou měla všechny ty cestičky, kterými jsem zatím šla, nebo nešla úplně jasně. A velmi silně jsem pocítila určitou jistotu, že moje výběry cest a změny směrů byly správné. Paradoxně jsem takovou jistotu nepociťovala ve chvílích, kde jsem svá rozhodnutí dělala:-). Ale co jsem cítila vždy, byla důvěra, důvěra ve svou intuici, svá přesvědčení a v sebe. Prostě jsem věřila, že každá změna, která přišla, přijít měla a můj každý první krok do neznáma „prostě přinese jen něco nového a jiného“, ne žádnou katastrofu, zklamání ani zoufalství.
A to je výsledek mého bilancování – no jasně – já jsem věřila, vždycky jsem svým rozhodnutím věřila, ale neuvědomovala jsem si to. Pořád jsem čekala na nějaký zlom, důkaz, prozření, že už si věřím. A mezi tím, jen tak mimoděk, jsem dělala ve svém životě spoustu prvních kroků, i když nebyly lehké, i když jsem neviděla víc jak na sto metrů, i když pro ostatní nebyly tak jasné a možná by mi je i rádi vymluvili:-).
Někdo by možná řekl „šla si za svým…“, ale já si nešla za svým, protože jsem dlouho nevěděla co je to „moje“. Hledala jsem a z nějakého důvodu jsem se nebála hledat, zkoušet a dělat ty první kroky. Není to tak těžké, vždyť to znáte, jde o zlomek sekundy, kdy prostě skočíte…a pak najednou zjistíte, že se nic neděje, že je to v pohodě, že je to vlastně všechno jak má být:-).
Pořád jsem přemýšlela, proč ty kroky dělám, co mi pomáhá, proč vím, že je budu dělat i dál. Co bych vám tu teď, jako moudrá čtyřicátnice, tak poradila. A víte co, je to asi opravdu důvěra v sebe, důvěra v život a okolní svět. A tu důvěru v sobě každá někde máme, s ní jsme se narodily, jen se nám možná občas někde schová potvůrka a pak je dobré ji zase najít.
Takže co teď, po čtyřicítce, vím?
Vím, že moje první kroky nekončí, že až přijde ta chvíle se rozhodnout, překonám strach a zase skočím…jen mi probůh nikdo nedávejte jako dárek seskok padákem :-).
