Nevařím.

Dlouhosáhlé přípravy k akci, bublající hrnce, hromada špinavého nádobí a vlastně ani konečný výsledek mě nikdy nepřesvědčily o tom, že u vaření je možné odpočívat, mít z něj požitek nebo ho dokonce milovat. V jednom z předminulých vydání jednoho ženského časopisu jsem si nicméně přečetla, že vařit bych rozhodně měla.

To bylo tak:

Jakási psycholožka v jednom ženském časopise povídala o tom, že pokud svému muži nebudu schopná aspoň jednou za čas ukuchtit oběd nebo pořádnou večeři, náš vztah nemůže vydržet. Láska přece prochází žaludkem.

“Ovšem žaludkem ženy, kterou muž pozve do hezké restaurace,” reaguje obvykle na taková slova moje nevařící kamarádka a já horlivě přikyvuju. Jenomže ona není psycholožka. To tato paní ano. Doktorka. Odbornice. A tak jsem si řekla, že přece musí vědět líp než já sama i všechny moje kamarádky dohromady, co mám dělat, aby mi partnerství vydrželo.

To nebyla její vina.

To já jsem osoba manipulativní, mající pocit, že když je někdo chytrý a má na to papír, ví všechno líp než já. A tak jsem se do toho pustila: nakoupila brambory, maso, vajíčka, mouku, strouhanku a taky sto a jednu surovinu na prezidentskou bábovku, jejíž recept jsem našla na jednom z nejvyhlášenější kuchařských blogů.

Stálo mě to jmění:

Stálo mě to jmění: suroviny, následný úklid a vymalování stěny naolejované mou snahou o ty největší a nejchutnější řízky na světě. Předražené suroviny z formy na bábovku vytekly ještě v troubě, zaplať pánbů je samočisticí. Nejde o to, že mi to nešlo.

Jde o to, PROČ mi to nešlo.

Protože jsem to nedělala s láskou. Vařila, smažila a pekla jsem proto, že mi někdo řekl, že by se to mělo. Takže jsem to dokonce dotáhla tak daleko, že když mi vytekla bábovka, snažila jsem se coby náhradu udělat aspoň muffiny. Z pytlíku. Americká nejjednodušší možná verze, kdy přidáte pouze 125 mililitrů vody a dáte péct. Po dvaceti minutách jsem z trouby vytáhla vonící cosi nalepené na papírových košíčcích tak pevně, že to muselo letět rovnou do koše.

Když jsem tak seděla na podlaze v kuchyni a štkala, došly mi dvě věci. Že když děláte věci z musu, byť pro lásku, ovšem bez lásky, stojí výsledek obvykle úplně za prd. A za druhé, že pravdu, tu svoji, mám vždycky jenom já. Takže až se vás kdokoliv bude snažit přesvědčit o čemkoliv, třeba že musíte uvařit, abyste byla milovaná, a po léta milovaná, nedejte se.

Budou vám tvrdit ledacos:

Jak máte zhubnout, jak se máte oblékat, jak líčit, jak být sexy, jak je vaření jednoduché … Možná, když ho milujete. Věřím tomu, že všichni odborníci to s vámi myslí dobře a že jsou o tom, co vám říkají, osobně i na stránkách časopisů, upřímně přesvědčeni. Každopádně život a my lidé jsme natolik pestří, že nás lze jenom těžko nacpat do obecných tvrzení. A tak si nechte poradit, nechte se inspirovat, ale rozhodujte se sama. A když zjistíte, že jste se spletla a že věci jednou dané nezměníte, protože třeba ani nechcete, mějte odvahu si to přiznat a nelámejte to přes koleno. Stojí to hodně peněz a hlavně – nervů.

Zdroj foto: Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account