Krásný jarní měsíc květen se přehoupl do své druhé poloviny a já volám do kvetoucích šeříků: „Chybí mi sláva a potlesk!“
Proč?
Protože jsem už přes dva měsíce zavřená sama se dvěma stále se hádajícími dětmi doma.
Protože nejsem učitelka (vážím si všech pedagogů).
Protože jsem žena.
Protože nejsem kuchařka v závodce (vážím si práce kuchařek v závodce).
Protože jsem tak trochu herečka.
Protože nejsem lektorka jógy, flétny, kytary, trenérka fotbalu (i jich si vážím).
Protože jsem v těch měsících před „kohoutem“ (některá slova máme doma zapovězená) měla dvakrát za měsíc představení a stejně tolik divadelních zkoušek, taky zkoušky našeho malého zpívajícího a hrajícího WALDA BANDu, každý měsíc vzdělávací seminář waldorfské pedagogiky a denně jsem se věnovala činnosti pro Nadační fond Waldorf, psala články, dělala rozhovory, jezdila na obchodní schůzky, vypila spousty kávy a čaje…
A pak přišly jarní prázdniny a pak… haranténa!
Distanční výuka? Super! Konečně se budu moci věnovat plně své dceři. Ale to mi nikdo neřekl, že to s ní bude trvat i pět hodin denně a ještě se scénami. A do toho mladší předškolák žádá taky pozornost. Jak to rozdělit? Tak trochu někde polevíme a něco neuděláme…. NE! A co moje zásady??!! Dobře, budeme pečlivé a budeme dělat vše…. A tak to šlo první 4 týdny, pečlivě vše vypracovat do posledního písmenka, do poslední tečky za větou. Jenže pak mi došly síly a před zásadami dostalo přednost zachování zdravého rozumu a života mých dětí.
Ano, uznávám, že to byl i krásný čas, kdy jsem se věnovala zahradě, domu i sama sobě. Začala jsem se učit hrát na kytaru, víc meditovat a jít do sebe. A rozhodně vnímám, jak prospěšný ten čas mohl být (a snad i byl) pro celé lidstvo. Jenže UŽ TOHO MÁM DOST!!!
Teď se chci vrátit do práce a navázat tam, kde jsem na začátku března skončila. Jenže… kde to vlastně bylo? Co když se za dobu, kdy jsem nepracovala, na něco důležitého zapomnělo? „Se zapomnělo“? Snad „JSEM zapomněla“, ne!? Dobře, hlavu vzhůru, úsměv na tvář a hlavně DÝCHEJ!
Můžu mít tisíce otázek, jak bude vše vypadat, až se vrátím do práce, ale dokud tam nedojdu, tak to nezjistím. Můžu mít dokonce obavy z toho, jestli se i po tom všem najde dostatek dárců, kteří vidí smysl v podpoře svobodného vzdělávání. Takových, kteří kladou na první místo člověka – žáka a ne množství informací, které se do něj vkládá. Jenže takové obavy nejsou na místě, místo obav je třeba jít a udělat vše pro to, aby moje i další děti mohly dál navštěvovat waldorfské školy. Školy, které se na dítě dívají jako na celek, vedou jej k lásce k učení a životu, k rozpoznávání hodnot vlastním prožíváním, k samostatnosti, vědomému žití i ke svobodě ducha. Školy, které kromě povinných předmětů učí také lásku k sobě, druhým i Zemi.
Takže…zpátky do práce ☺
