Budu ráda, když se Vám stejně, jako moje básničky, budou líbit i příběhy.
Ženy, děláte mi obrovskou radost, ani nevíte jak. Jsem tu třetím dnem a cítím se neskutečně povznesená, naplněná… šťastná.
Tak dlouho moje příběhy ležely ladem a skladem na starém blogu, nikdo je nečetl a teď, když mám tu možnost se s Vámi o ně podělit, mi je komentujete, přidáváte “like” a já jsem v sedmém nebi. Ne v sedmém… V kreativním nebi, protože cítím, že tady s Vámi se můžu naplno vyřádit. Moc Vám děkuji za Vaši podporu a pokud budete mít kdykoliv k čemukoliv v mé tvorbě výhrady, ráda si Vaši kritiku vyslechnu.
Toužím jednou změnit myšlení lidí, kteří se trápí, naplnit ostatním den radostí, zahrnout Vás přívalem neskutečné energie, kterou v sobě mám.
Psaní, Kreslení, Natáčení videí, focení… Všechno miluju a je to mou vášní už od dětství.
A tím nejúžasnějším pro mě je Vaše odezva.
Díky, ženy! Jste úžasné a moc si vážím toho, že můžu být součástí této webové komunity*heart*
Má první povídka, první část – za chyby se omlouvám, pokud nějaké v textu najdete a snad si čtení užijete.
Brzy, jakmile přebalím plíny a nakrmím 😀 přidám další díl.
 
Je mi 16 a mí rodiče by ode mě očekávali, že prázdniny strávím spíše s nimi v Čechách a ne s kamarádkou ve Španělsku. Zřejmě jsem je tak trochu zklamala, ale to už není můj problém.

Momentálně sedím v našem skromném pokoji v hotelu s pouhou jednou hvězdičkou, avšak s velkým “H” a píšu deník.
Proč velké H? Celkem dobrá otázka 🙂 První důvod je ten, že je tu semnou moje nejlepší kamarádka, což hotelu na jeho velikosti H dost přidává. Dál je tu moc fajn personál a za další, krásnějšího plavčíka u bazénu, než máme my, snad nikdo jiný nemá.
Ano, je v tom zase chlap, ale…Tak to většinou v životě děvčat bývá ne? 🙂
Přijely jsme asi před třemi dny a ještě pár nám jich tu zbývá. Samozřejmě, že jsme se hned s Fernandem (ten krásný plavčík) seznámili. Začala jsem tedy na něj volat Ferdo, ano jak směšné, ale jemu to zdá se vyhovuje, ví prd, že u nás je to jméno mravence s červeným puntíkatým šátkem, takže si ho vlastně dobírám, a mile se na mě culí.
Ráda bych ještě napsala, že je vysoký, černovlasý, opálený, s hnědýma očima, ale to nejde, protože nemůžu psát jenom a jenom o něm, i když bych chtěla.
Dneska večer se chystáme s mojí kámoškou Leonou k vodě…Ne k bazénu ale k moři. Jsem si jistá, že naši by nám to rozhodně nepovolili a tak využívám jejich nepřítomnosti.
“Koukej to dopsat, ať už konečně jdeme,” ozve se něčí hlas z koupelny a já ho téměř nevnímám. Až po chvíli mi dojde, že na mě volá Leona, která se zase šlechtí. Jako kdyby nebylo jedno, jak vypadá. Vždyť stejně hned skočíme do vody. Ale tak co, když to má zapotřebí…Zaklapnu teda deník, schovam ho do šuplíku od stolu a samozřejmě nezapomenu zamknout. Lea je sice moje nejlepší kamarádka, ale každý máme svá tajemství o kterým nechceme, aby je jiní znali.
Rychle vklouznu do plavek a přehodím si ručník přes, teď už trochu opálená, ramena. Růžová mi ladí s barvou mých vlasů a malé kamínky mi naštěstí zjemňují mou boubelatou postavu.
Vejdu do koupelny, vyženu moji nejoblíbenější manekýnu na světě, neboli Leonu z koupelny a sama zaujmu místo před zrcadlem. Ne abych se zkrášlovala, ale proto, abych byla schopná si svázat vlasy do pevného, praktického, ale elegantního uzlu.
Lea zatím stepuje u dveří a čechrá si dlouhou hnědou hřívu, na kterou když dopadne sluneční světlo, třpytí se jako 14-ti karátové zlato.
Nakonec se obě vypravíme a klíč odevzdáme na recepci. Teď už cupkáme uzoučkými uličkami, skrz malá náměstí, abychom se dostali tam, kam potřebujeme, k pláži.
Na nás dvě musí být zřejmě hodně komický pohled. Já, coby malá blonďatá baculka a Leona, vysoká štíhlá bruneta. Každému by se hned mohla vybavit legendární dvojice Jacke a tlusťoch anebo dlouhý a široký z pohádky.
Ba ne, aby to zase nevypadalo, že mi Leona svou přítomností sráží sebevědomí. Štíhlá možná je, bruneta taky, ale co jí příroda přidala na celkem postavě, to ubrala někde jinde. Leona totiž nosí rovnátka a je slepá, jako patrona. Když si sundá brýle, nevidí absolutně nic. Natož mě, na dva metry vzdálenou.
“Hill, nemůžu se dočkat až vlezeme do těch obrovskejch vln,” začala z ničeho nic někde v půli cesty Leona.
Hill, je moje přezdívka, aby mi lidé nemuseli říkat zdlouhavě Hillary. To jméno nesnáším, ale rodiče jsou zato, že vypadám stejně roztomile, jako ta herečka Hillary Duff.
“Jo, vlny jsou super,” kývnu hlavou a malinko škobrtnu, protože se mi vyzouvají žabky. “A když to bude fajn, můžeme chodit každej večer. Vždycky na hrad a potom do moře,” navrhnu a čekám, co na to Leona.
“To není špatnej nápad,” uzná Lea a obě trochu přidáme do kroku, abychom u moře byly co nejdříve.
Lea se k moři těší o dost víc než já, ale nedává to na sobě moc znát. Prostě je taková…míň bláznivá, ale když se odváže tak to celkem stojí za to. Což o mně se říct nedá, protože jsem odvázaná pořád a kdybych se neuměla udržet na řetězu, hrozila by apokalypsa!
“Mluvila jsem dneska s Ferdou,” pochlubím se Leoně a cítím, jak mi žabky lehce kloužou po drsném písku.
“Hm…?” vydá ze sebe Lea, ale to její hm jsem brala spíše jako otázku, než odbytí.
“Nikdy jsem neviděla tak krásný oči, Leono, já kdybych mohla, tak po něm skočim,” začnu se rozplývat.
“Budeš se s ním koupat?” zeptá se mě Lea, když už stojíme v moři po kotníky. Celkem hloupá otázka, nemyslíte?
“Jejda, já nevím,ů pokrčím nejistě rameny. “Popravdě, tohle byla poslední věc, na kterou jsem myslela. Nebylo by lepší uvažovat třeba o procházce na pláži nebo hezké večeři?”
“S ručníkem na večeři? Wow, tvoje požadavky, jak by měl vypadat tvůj budoucí ideální partner se docela mění,” zasmála se Lea pobaveně a mně konečně došlo, že se semnou nebaví o Fernandovi, ale o mém ručníku, který mám stále na zádech a teď s ním hrdě kráčím proti vlnám.
“Proč jsi mi neřekla, že jsem si ho zapomněla sundat?” zeptám se a běžím z vody, abych si ho mohla položit vedle toho Leonina.
“Ptala jsem se tě,” pronesla teď už znova trochu zastřeně Leona. Nechápala jsem, co s ní dneska je. Vím, že se mi snažila něco naznačit, ale já jako kdybych jí nevnímala. Celý den se chovala docela podivně, jídla se skoro ani nedotkla a když řekla něco pozitivního, tak to vecpala do jedné, maximálně do dvou vět.
“Leo, děje se něco?” zeptala jsem se dříve, než bude pozdě. A tím pozdě myslím, než se Leona rozbrečí a to z ní potom nedostanu tuplem nic.
“Ale nic, co by mělo?” zasměje se na mě a skočí do vln. Já však z jejího pohledu cítím, že jsem asi něco provedla. Ať se ale jedná o cokoliv, nejsem si toho vědoma.
“No tak Leono, víš že tohle nemám ráda, buď mi to řekni anebo se takhle nechovej,” trochu se rozčílím, když vynoří hlavu z vody.
“Nemusí se nic dít, tobě se prostě nikdy nestalo, že si neměla zrovna dvakrát dobrý den?”
“To sice jo, ale u tebe se to stává zřídka kdy. Prosím, jestli to nějak souvisí semnou, řekni mi to,” naléhám na ni dále, ale ona si stále trvá na svém. Nic jí prý není.
Nakonec mi samozřejmě nezbyde nic jiného, než si jejího podivného chování nevšímat a nechat ji, aby se se svým problémem poprala sama, i když mě to jako její nejlepší kamarádku velmi mrzí.
Vlny jsou dneska opravdu obrovské. Samozřejmě, ve Španělsku to není žádná vzácnost vidět velkou vlnu, ale teď je to jiné. Dá se říct, že jsou téměř o polovinu větší a o dost silnější. Kolikrát nás to obě spláchlo tak, že jsme se ve vlně točily tak dlouho, dokud nás vlna doslova nevyplivla na pláži.
I Leona se zdá o trochu veselejší a vypadá to, že večerní koupání v moři alespoň trochu rozdmýchlo její špatnou náladu. Samozřejmě, že mě to těší, protože to její tajnůstkaření prostě nemám ráda. Už jenom kvůli tomu, že jsem od přírody příšerně zvědavá.
“Začíná mi být zima,” pronesla po chvíli Leona, když její rty začínaly chytat fialový nádech.
“No tak na chvilku vylezeme,” navrhnu a tak se společně posadíme na lehátko, přehodíme přes sebe velkou osušku a schoulíme se do klubíčka, abychom se rychleji zahřály.
“No není to bezva, být tu samy, bez rodičů…” zasním se a položím se na břicho, hlavou směrem k moři. Po pravé ruce mám zříceninu hradu, který působí úplně úchvatně! Tak kouzelně a pyšně zároveň, přičemž jeho krásu ještě umocňuje jemné osvětlení.
“To mi povídej,” souhalsí semnou Leona a já si konečně všimnu, že bez brýlí jí to sluší o moc více, než s nimi.”Ale…asi bych ti měla něco říct,” protáhne a já se na ni otočím.
“Týká se to toho, proč jsi celý den taková, odměřená?” zeptám se dřív, než mi stačí cokoliv říct.
“Vlatsně jo,” přikývne, ale nedívá se mi do očí, což mě docela znervózňuje. Nevyžaduju přímý oční kontakt, ale když mi někdo do očí bůbec nekouká, dost mě to prudí. Zřejmě to pro ni ale není zrvona jednodché, když uhýbá pohledem.
Najednou ale vyskočila a řítíla se směrem k rozbouřenému moři.
“Co blbneš?” vypísknu a běžím za ní. “Vždyť jsi mi něco chtěla říct,” namítám, ale ona se jenom otočí a prohlásí, že to ještě chvilku počká. A vlastně má pravdu. Vlny jsou ještě větší než předtím a i mě to láká do nich skočit.
“Ale…řekneš mi to potom, viď že jo,” škemrám, když skotačíme a voda nám stříká do obličeje.
“No jo, pořád,” zasměje se a já v ní konečně poznávám tu starou Leonu, tu která je v pohodě a nezkazí žádnou legraci.
Najednou si ale všimnu černé siluety na pláži, která na nás mává. Leona si jí zřejmě nevšimla, protože se dál potápí a nic nevnímá. Já se ale k břeu o trochu blíž přiblížím a dojde mi, že ta postava je Fernando.
“Buenas tardes, senorina,” zavolá na mě a mile se usměje. Ježiš, ten jeho úsměv mě naprosto dostává, navíc, jeho bílé zuby krásně září ve tmě kolem!
Pro jistotu se otočím, abych zjistila, co Leona dělá a jsem ráda, že ji nevidím a že nás dva nebude chvilku rušit, protože každá minuta strávená s Fernandem o samotě je nezapomenutelná!
“Ciao,” oplatím mu jeho milý pozdrav a vyškrábu se na břeh. Fernando tam stojí jenom v kraťasech a přejde ke mně blíž. Sedne si na zem a já zaujmu místo vedle něj. Sedíme spolu na mokrém hrubém písku a moře nám omývá kotníky.
“Kde kamarádku máš?” zeptal se neohrabanou češtinou, kterou na cizincích miluju, protože mi přijde děsně roztomilá.
“Por allá,” prohlásím svůdným hlasem a hodím rukou někam směrem k vlnám. Šapnělštinu neovládám tak, jak bych chtěla, ale pár základních věcí ještě spatlat dohromady umím. Fernando se jenom usměje a vezme mě za ruku. Zřejmě by chtěl z pláže odejít, ale já ho zadržím.
“Nemůžu tu nechat Leonu,” zakroutím hlavou a zadívám se do vln. Jenomže Leona nikde! To je celá ona. Všimla si, že tu sedím s Fernandem a tak se rozhodla, že nás vypeče, jenomže to se jí nepovede!
“Qué pasa?” zeptá se Fernando, když vidí můj pobavený obličej a trochu se směje společně semnou, i když neví čemu. zřejmě ho pobavil hlavně můj smích.
“Leona není ve vodě,” vysvětlím mu a zdá se, že moji českou větu pochopil. “Dělá si z nás…” zatápu ve své paměti a dodám: “joda.” což znamená sranda. fernando opět přivýkne a teď už nevidí problém v tom, abychom spolu odešli.
“Počkáme ještě chvíli,” zadržím ho a chci vidět, kdy Leona vykoukne a nevydrží to. Nikdy se nevydrží schovávat dlouho, na to ji znám až moc dobře, abych o tom mohla pochybovat.
“Hezky dnes, co?” zabžbletá zase Fernando a zahledí si mi do očí. V tu chvíli bych téměř zapomněla, že sedím na pláži už bezmála pět minut a Leona pořád nikde.
“Si…”protahnu blaženě, ale následně vypísknu. Zrovna se k nám přivalila velká vlna a já zahlédla něco, co hrůzně připomínalo bezvládnou ruku. Vymrštím se ze země a ženu se k tomu místu, kde jsem “tu věc” zahlédla.
**pokračování druhé části příště**
0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account