103

TĚHOTENSKÁ MÓDA!!! Ačkoli jsem se tomuto tématu na článek bránila zuby nehty, nedá mi to a musím ho probrat. Téma „co oblékat“ v těhotenství řeší naprosto každá těhulka a úplně každá z nás ztroskotá na nedostatku zboží a výběru. Vezmu svůj boj pěkně popořádku a zkusím i netěhotným objasnit, jak se oblékání vyvíjí a postupně podřizuje diktátu dostupných hadříků.

V prvních několika měsících jsem byla opravdu velmi spokojená. Začínající bříško (které v té době lze chápat jako špek) jsem maskovala volnějšími halenkami a tunikami. Kalhoty zpočátku nebyly problém – dokonce i sukně se daly v pohodě dopnout. První úskalí mého požehnaného stavu přišlo přibližně koncem čtvrtého měsíce, kdy se mi dopnuté sukně kasaly do pasu a já náhle vypadala jako milovnice minisukní a vyčuhujících zadků. Tak to tedy ne!!! S úsměvem na rtech jsem zaměřila svoji pozornost na kalhoty a volnější šaty (v upnutých šatech se mi nevábně rýsoval zvětšující se podbřišek a sem tan nafouknutý pupek).

Kalhoty jsem nějaký čas nosila s rozepnutým knoflíkem a posléze s napnutou gumičkou. Tajně jsem doufala, že si na veřejnosti neutrhnu ostudu, kdyby mi gumička nekontrolovatelně vystřelila do davu (a mně spadly kalhoty). Naštěstí se nic takového nestalo a já si to vesele vykračovala ulicí s pocitem, jaký jsem genius. Dokonce jsem byla přesvědčená, že takto vystačím chodit až do porodu!!! Mé nadšení rychle opadlo, když jsem přibrala během jedno měsíce přibližně 5 kg a zadek nabral takových rozměrů, že jsem jej již do všech svých kalhot nenarvala.

Díky většímu bříšku jsem musela odložit i volné šaty. Látka se nelítostně zvedala a trčela přes pupek a já jen očekávala to nejhorší – kdy na kolemjdoucí vykouknou moje kalhotky, které by se odhalily za pomoci mírného větříku.

Abych se nemusela dívat na svůj milovaný šatník, do kterého se již nevejdu, archivovala jsem jej.

To bylo přibližně na začátku druhé poloviny těhotenství. Náhle mi ve skříni zůstaly jedny šaty, jedny těhotenské šortky, jedny těhotenské kalhoty, pár svetrů a jedno sako. A nic. Skříň zela prázdnotou – přesně takovou prázdnotou, jakou se naplnila i moje duše!!! NEMÁM NIC NA SEBE!!! A to opravdu!!! Zmocnila se mě panika!!! Jsem na začátku léta, vedra přede mnou a já NEMÁM NIC NA SEBE!!!

Jakmile jsem se vzpamatovala z počátečního šoku, který jsem utrpěla, vyrazila jsem neohroženě nakupovat. OJ!!! Další nával paniky mě ovládl ve chvíli, kdy jsem se rozhlédla po oddělení těhotenské módy – dokonce i v létě (období, kdy nejvíce „frčí“ barvičky) se tato část obchodu zaměřovala na černou, šedou, modrou a bílou barvu!!! Moje představa o červených těhotenských kalhotách se rozplynula jako pára nad hrncem. Zamáčkla jsem slzu a odhodlaně jsem vykročila do jiného obchodu.

Úskalí své nové postavy jsem odhalila záhy. Průměrná trička, která mi padla v ramenou, mi končila v polovině pupíku. A trička, která se mi podařila natáhnout přes pupík, mi plavala v horní partii… A to i přesto, že jsem tou dobou již nosila podprsenku o 2 čísla větší!!! No, zamáčkla jsem druhou slzu!!!

Po bloumání po obchodech jsem objevila svoji spásu – delší tílka!!! Hned jsem si koupila dvě!!!

Odcházela jsem jako vítěz!!! Mám dvě tílka do svého prázdného šatníku!!! MÁM CO NA SEBE!!! To, že nyní (ve 40. týdnu) ta tílka končí opět v polovině pupíku, nemusím asi dodávat…

Přežila jsem prázdniny a libovala jsem si, jak mi to jako těhotné sluší (i v těch pár kouscích).

Problém nastal s podzimem. Na jistotu jsem šla pro svoji větší sportovní bundu. Nebyla jsem zrovna štěstím odvařená, že budu chodit ve sportovní bundě (namísto mého krátkého „trenčkotu“, vypasované manšestrové bundy či koženkového „křiváku“), ale tady šlo do tuhého a veškerá módní pravidla stranou. Jenže jsem tento můj zázrak, na které jsem se dívala jako na smilování, nedopla!!!

Zhroutil se mi svět!!! OPĚT NEMÁM CO NA SEBE!!!

Měla jsem dvě možnosti:

a) oblékat se do větší velikosti, která mi nepadne v ramenou, ale přes bříško bych bundu zapnula… A následně vypadala jako strašák do zelí.

b) vrstvit svetry na sebe a navrch se obléci do ponča… A posléze působit jako kulaté chundelaté lízátko na tyčce.

Rozhodla jsem se pro pončo. Takže nyní si to po městě vykračuju v ponču, které mi trčí vpředu přes pupek a vzadu přes zadek – s mojí postavou to dělá skutečné divy – vypadám jako jehlan na tyčce (protože díky ponču se zakryjí veškeré moje ZBYLÉ křivky).

Jsem ve fázi doufání… Doufám, že porodím dříve, než udeří skutečné mrazy a já budu opět řešit otázku „co na sebe“.

S láskou,

Hela

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account