Konečně sedím ve správném rychlíku a vyndavám z batohu tablet. Takhle pohodlně jsem jela snad naposledy na střední škole. Jedny džíny na sobě, v batohu náhradní tepláky, nebylo myslitelné vzít si na sebe něco jiného, než texasky. Měly hodně vzpomínek a podle toho vypadaly, to tentokrát mám pohodlné kraťasy, volné tričko a divím se, jak je možné, že se mi všechno do batohu vtěsnalo. Kamarádka je v lázních, jedu za ní, budu spát na přistýlce, jako zamlada, bez luxusu a komfortu, dopřeji si jen polopenzi a masáž s perlivou vanou. No a taky bazén s termální vodou a termální koupel, takovou rychlovku pro dobití baterek a zase domů. Teď mám ale všechno před sebou a těším se.
 
„Vítej doma,“ halasí kamarádka, když konečně dorazím, přistýlka je připravená a kamarádka zabydlená. Vlastně už je to dávno, co jsme spolu poprvé vyzkoušely lázně a od té doby si je dopřáváme, kdykoli to jde. Já jezdím na relax, kamarádka na léčení. Někdy jí to trochu závidím, snad bych si měla také aspoň jednou léčebný pobyt vyžebrat, mít pár dní nemá zas takové účinky. Druhý den vidím, jaká je to řehole, ty lázně. Ráno ji nevzbudí ani rána z děla, jak je utahaná, snídani pravidelně nestíhá a pak odchází na pět procedur a vrací se po obědě zhruba v půl druhé.
„Kam dnes vyrazíme?“ Ozývám se poté trochu natěšená, ale naše výlety se omezují na nedaleké atrakce nebo obchodní dům. Výběr zhruba stejný, vlastně o dost menší, než v Praze, ale mám čas se podívat. Nejhezčí posezení je stejně u fontány.
„Dneska je na terase Císařských lázní diskotéka.“
Obracím oči v sloup a začíná mi třes. Moje panická fóbie z diskoték …
„Nekaz si lázně, klidně jdi, ale já nepůjdu, jsem dnes unavená!“
„To vydržíš, venku je tak hezky, přece nebudeš doma!“
Nekompromisně poslechnu, nakonec je to vedle, kdyby něco, zbaběle uteču. Tohle jsem nikdy nepřekonala. V tanečních mi to nevadilo, tam to bylo organizované, zvládla jsem i aerobic, ale potit se tělo na tělo a předstírat taneční pohyby někde na veřejnosti, brrrr. Tohle mám tedy po tátovi, takové věci se dědí. Nesnáším tanec!
 
Přicházíme na terasu, kde je obsazeno. Číšníci ochotně přinesou židle a vyhoví naší objednávce, přinesou šampáňo a mojito. Popíjíme, posloucháme známé melodie. Nedalo mi to a nahlas zpívám. V tom řevu stejně nikdo neslyší, neovládnu to. Za zády zurčí fontána, vepředu diskžokej, před ním pár odvážných párů, i jedna sólistka.
Číšník dolévá: „Tohle je bezvadná tanečnice. Brzy jí bude pětaosmdesát let, živila se tím, ta nám tady každý rok v létě předvádí takové kreace, to se jen tak nevidí. Pokaždé přijde krásně oblečená, jinou sukni, doplňky a ty její pohyby ….“
Naše pohledy se otočí zvědavě na parket. Výrazně štíhlá, elegantní dáma v kolové sukni, světlé halence, hladký účes se po stranách zvedá, nevědět, kolik je jí let, hádala bych nejvýš pětašedesát. V tom vedru úctyhodný výkon, přesné pohyby, žádný ostych, čistá radost ze života.
„Tleskáme dámě v modré sukni!!!!“ Diskžokej vyzývá k výraznějšímu tanečku a přidá vhodnou píseň: “Svět mi radosti chystá a v kramflecích jsem si jistá,……když se načančám, když se načančám, když se načančám……“ Dámy se točí jak na promenádě, následuje malá módní přehlídka a já řvu na celé kolo s Heidi Janků.
Vracíme se. Já napřed, kamarádka o pár kroků za mnou. Vyhlédl si ji místní nápadník, vlastně je to cizinec, prý majitel cestovky. Pozval nás na noční výlet, ale my jsme protentokrát odmítly. Jednak nejsme už zrovna načančané, jednak není náš typ. A taky jsme na techtle mechtle ještě mladé, není kam spěchat. Musíme šetřit energií. Do pětaosmdesátky daleko a pozítří bude další taneček…
 
Další den odjíždím a opouštím kamarádku uprostřed tvrdého odpoledního spánku. Je vedro, mám žízeň, zastavím se na kafe a posedím na nádraží. Vlastně to není ještě tak dávno, kdy jsem se ráda toulala s báglem a kytarou jen tak, bez peněz, byl v tom kus odvahy a svobody. Je krásné sedět si jen tak na nádraží, nechat volně plynout čas a řešit jenom to, co je teď na dosah. Možná bych mohla být tulákem, co by mi vlastně chybělo?
Co vlastně? Nájem? Nezaplacené složenky? Cesty do práce a domů? Televize? Nekonečné čekání na dovolenou? Jasně, holka, to je tvůj životní styl, tak nemudruj a koukej nastoupit, jede se domů.