70

Když jsem byla malá, byla jsem namyšlená, ale teď nemám chybu. Aneb nikdo jiný nás nepochválí lépe nežli MY samy.
 
Už jako malá holčička jsem věděla, že chci jen to dobré a dobré je hezké, veselé a milé. Vybírala jsem si nejpodivnější hračky, pestrobarevné a veselé oblečení, výrazné sponečky a nespokojila jsem se s ničím obyčejným.
 
Myslím si – ne stojím si za tím – že dítě má prožít dětství, kde vše je možné, kde kouzla jsou skutečná, jednorožci žijí a smrt neexistuje. Tím si vytváříme pozitivní přístup k životu a k sobě samým.
 
Proč je tedy důležitá podpora okolí a podpora a víra v sebe sama? Proč se lidé stydí říct “Sakra to se mi ale povedlo.”? Proč stále někteří nedokáží ocenit své výsledky? Proč, když se někdo umí sám ocenit a sám se pochválit je hned brán za honiče vlastního ega a narcise? 
 
Pokud mám úspěch a výsledky, pak je přeci na místě se pochválit! 

A za co bychom se měli chválit? Co jsou ty úspěchy? Tak třeba za to, že nám to dnes sluší, že jsme dobře uvařili, že jsme si koupili opravdu nádherné šaty, že jsme byli ale milí na toho protivnýho dědu, že jsme uzavřeli skvělý obchod, že jsme vymysleli skvělý bussines plán, že jsme dnes pomohli kolegovi v tísni, že jsme bez nároku na honorář udělali korekturu textu pro nadřízeného, že jsme pohlídali děti nemocné kamarádce, že jsme…
 
Každý den se najde deset, dvacet věcí za které se můžeme pochválit. Jsme pak namyšlení? Ne, jen citově zralí. Proč hledat na sobě chyby? To za nás udělají s potěšením jiní (ti, kteří jsou méně šťastní). 
No uznejte sami – není přeci krásné, když Vás někdo chválí? 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account