Kde je ta láska s velkým L, při které se podlamují kolena? Čtěte a pobavte se s Alicí.
Kde se dá najít ten pravý pan Božský?
Pokud nám je náct nebo těsně nad cet, tak to hledání je velmi příjemná zábava. Výběr je veliký – škola, diskotéka, kamarádi kamarádů a kamarádek, práce, pokud člověk nepracuje ve výhradně dámském kolektivu, či celá firma nečítá 4 osoby. A to včetně dotyčné, přičemž ostatní jsou pánové, pro plánování budoucnosti či jen lehký flirt zcela neupotřebitelní. Avšak s postupujícím věkem se nabídka stále snižuje a pořádného chlapa aby lupou hledal. Ve věku těsně nad cet jsem se dokonce několikrát seznámila i na ulici. Dnes mě na ulici osloví tak leda prodejce kloubních preparátů.
Mám jednu kamarádku, Libušku. Její seznamovací pokusy by vydaly na román. Děvče to je pohledné, dlouhé blond vlasy, modré oči, menší postava, příjemně zaoblená na správných místech. Se slabostí pro jižní snědé typy a uniformy. Po několika známostech s pány, jejichž rodná hrouda oplývá ropou, usoudila, že přeci jen po zbytek života zahalená chodit nechce a svou pozornost přesunula na Evropu. Z dovolené v Turecku se vrátila naprosto nadšená, její telefonní účet zatížila hned dvě turecká telefonní čísla. Ten jeden nezůstal jen u telefonování, investoval do letenky a přijel na krátkou návštěvu. Samozřejmě k Libušce, přece nebude utrácet za hotel. Krátká návštěva se protáhla na delší návštěvu, pak začal uvažovat o tom, že by přeci jen mohl v této zaslíbené, mlékem a strdím oplývají zemi zůstat, ba dokonce si najít práci a o odjezdu už nemluvil. No bodejť.
Libuška poskytovala kompletní služby all inclusive, k tomu ještě vydělávala peníze, tak proč by měnil destinaci. Až jednou se Libuška vrátila z práce dřív a našla ho usilovně pracujícího, avšak na cizí slečně. Ve své posteli. Slečnu vyhodila hned, jeho vzápětí. I usoudila, že svou pozornost přesune teritoriálně maličko výš a odjela na dovolenou do Řecka. Opět se vrátila nadšená, s mailovou adresou majitele restaurace. Jen co skončila sezóna, majitele restaurace měla za dveřmi. Po skvělých 14-ti dnech, kdy mu, jak jinak, poskytovala full servis, jí na rozloučenou sdělil, že je ženatý a tím jaksi jejich společná budoucnost padá. Protože s manželkou si sice nerozumí, ale mají malé děti a restaurace je manželky, takže jistě chápe, že rozvod nepřipadá v úvahu. I když ji samozřejmě miluje a rve mu srdce, když od ní musí odejít. Na mou poznámku: Libuško, třeba ženatý vůbec není a řekl ti to jen proto, aby se tě zbavil a bůhví, jak je to s tou restaurací, propukla v usedavý pláč. „Ne, to ne, to on by mi nelhal, my jsme si fakt strašně rozuměli“. Už jsem se neptala, jakou řečí se dorozumívali, krom češtiny Libuška mluví jen trochu anglicky, a to tak, aby v cizině neumřela hlady.
Ale na Řecko nezanevřela a její další dovolená za hranicemi všedních dnů se odehrála opět tam. Svou přízeň věnovala urostlému pilotovi vojenského letectva. Svobodnému, avšak časově těžko zastižitelnému. No logicky vojenský pilot nebude svůj časový harmonogram sdělovat cizí osobě, vždyť je to tajné. Také přijel na návštěvu. Kupodivu velmi krátkou, protože byl neplánovaně odvelen. A tak Libuška odjela za ním. Zaplatila si další zájezd, s příplatkem za velký pokoj, sice s manželskou postelí, ale vedený jako jednolůžkový a dalších 14 dní strávila v přítomnosti svého fešného pilota. Lépe řečeno, on strávil skvělých 14 dní v hotelu, který cálovala Libuška. Její láska rostla, neustále ho zasypávala maily, telefonáty, dokonce vylepšila angličtinu a zapsala se na kurzy řečtiny. Až jednou přiběhla celá nadšená se skvělou zprávou, ON za týden přiletí. V šest ráno na Ruzyni. Libuška nemohla dospat, doma připravila královskou snídani a už před šestou stepovala u terminálu číslo dvě. V půl sedmé její idol stále nikde, i vydala se zjistit, jestli letadlo nemá zpoždění. Nevěřícně si vyslechla, že v tuto hodinu z Řecka nic přiletět nemělo, ani z jeho destinace ani z žádné jiné části tohoto státu. Vrátila se domů naprosto zničená a hned se vrhla k počítači, jestli na ni nečeká omluvný dopis, neustále kontrolovala telefon a čekala na vysvětlující sms. NIC. Až po čtyřech dnech přišel mail asi tohoto znění: “Lásko má jediná, nemohl jsem přiletět, byl jsem nečekaně odvelen na misi, kam, to ti nesmím říct a ani jsem ti nesměl napsat zprávu. Tys čekala na Ruzyni? Ale ty moje popleto, jsem vojenský pilot a tak jsem samozřejmě měl přiletět na vojenské letiště.” No jasně. MIGem. To ti fáákt věřím. Libuška věřila. A dalo mi hodně práce přesvědčit ji, že dotyčný je lhář, vyžírka a lump.
Další partnery začala Libuška hledat na internetu. Ona má zvláštní dar, ze sta nápadníků si vždy vybere toho největšího exota nebo alkoholika, lháře, tyrana, děvkaře, typy s milionem psychických problémů, které jim samozřejmě pomáhá řešit tak usilovně, že do nich zabředá i ona sama. Všechny své partnery kompletně oblékne, vezme je na dovolenou, kterou samozřejmě zaplatí, eventuelně odřídí vlastním autem, aby po několika měsících zjistila, že dotyčný není manažerem velkého hotelu, ale nočním vrátným s kapánek vřelým vztahem k alkoholu.
Když jednou prohlásila: “Seznámila jsem se s úžasným chlapem a pojedu za ním na víkend”, moje instinkty byly okamžitě ve střehu a hned jsem vypálila: “Kde, kam a kolikrát jsi ho už viděla?” Odpověď mě vůbec nepřekvapila. Seznámili se na internetu, pojede za ním do Hamburku a ještě se neviděli…bože, tloukla jsem hlavou o zeď, ale možná by víc pomohlo, kdybych tloukla její hlavou. Nedala si to vymluvit. A že jsem se snažila. Ve finále jsem prohlásila: “Fajn, tak si jeď do Hamburku, ale jedu s tebou, bydlet budeme v hotelu a budeš mě poslouchat.” Můj tón byl tak rozhodný, že Libuška nedostala prostor k námitkám. Další otázka, vzhledem k absenci Libuščiny znalosti cizích jazyků, byla logická. “Jak se s ním domluvíš?” “Ali, ty jsi jako policejní vyšetřovatel….česky s ním mluvím, vždyť je to Čech, jen tam teď žije.”
A tak jsme jedno páteční odpoledne vyrazily na sever Německa. Teprve v autě se rozhodla, že mé dotěrné a zcela zbytečné otázky zodpoví.
Kolik mu je? O pět let mladší. No, to by ještě šlo.
Vidělas fotku? Ne. No je to možný? Jede za někým, koho neviděla ani na fotce..
“Ali, neksichti se, on má důležitý zaměstnání, tak se nerad fotí.” Moje kontrolky neblikaly, ty zářily jasnou rudou barvou. “No ještě mi řekni, že je pilot vojenského letectva.” “Nééé, důstojník cizinecké legie.” Chtělo se mi vystoupit z rychle jedoucího auta. Po delší době, kdy jsem nemluvila a snažila se zbavit touhy zabít řidičku cédéčkem či jinou věcí nacházející se v autě, jsem položila další dotaz: “Jaký hotel jsi rezervovala?” “No, já ne, on se nabídl, že nám nějaký najde, tak jsem to nechala na něm.” “A ty ses ani nepodívala, co to je za hotel? Při tvém štěstí to bude buď Hilton, v tom případě se nedoplatíme, nebo nějaká příšerná díra. Tu tipuju spíš.”
Libuška snášela moje lamentování se stoickým klidem, ona přece jede za potenciální láskou svého života, tak se nenechá rozhodit nějakýma blbýma pochybnostma. Hotel jsme díky navigaci našly na první pokus a kupodivu vypadal ucházejícně. Libuška na mě hodila pohled říkající: vidíš, není to debil. Potenciální láska jejího života na nás čekala v NAŠEM pokoji a koupelna byla jasně použitá. Předpokládala jsem, že potenciální láskou jejího života, pokojská by to po sobě uklidila. To jsem zase já házela pohled na Libušku: proč je v našem pokoji?. Proč se tu sprchoval? Je to debil. Proběhla seznamovací večeře, kterou zaplatila Libuška, druhý den okružka městem, ale v Hamburku jsem už byla a tak nedostal moc šanci zazářit. Na oběd s námi nešel, prý si musí něco zařídit…prdlajs, měl strach, že by to musel zaplatit. U kávy, kdy nám dokonce zaplatil zmrzlinu, ale jen jeden kopeček, se otázal: “Holky, až zítra pojedete domů, nevzaly byste mě sebou?” Libuška přátelsky odvětila: proč ne. A potenciální láska jejího života pokračovala: “No potřeboval bych hodit do Děčína, já tam mám vilu. Ale musím to prodat, protože bývalá manželka po mě chce alimenty a já tam vlastně moc nejezdím a on mi tam zítra přijde kupec.”
Libušky vysněná láska ztrácela lesk, ale slušnosti jí nedovolila říct: Hele, ty blbečku, jeď si do Děčína jak chceš, tamtudy má cesta k domovu nevede. Ale mlčela. A ten pitomec pokračoval: “A nevadilo by ti, kdyby s námi jel ještě můj kamarád se svojí přítelkyní? A víš, potřeboval bych, kdybys jela hned ráno, já tam potřebuju být brzo.” Pobaveně jsem se usmívala na Libušku a můj výraz jasně říkal: vidíš, zase jsem měla pravdu, další idiot. I Libuška se také přátelsky usmála: “A kamarád s přítelkyní jede taky do Děčína? A nechtějí třeba do Krumlova? Tam už jsem dlouho nebyla.”
S těmito slovy se zvedla a odkráčela.
Omluvně jsem se usmála, pravila: tak čau a odběhla za ní. Za rohem jsme se smály jako blázni. Myslíte si, že to bylo naposledy, kdy jsme dotyčného viděly? Omyl. V neděli ráno přišel s velkou taškou a s dotazem, v kolik teda chceme vyrazit. Když zjistil, že až v pozdním odpoledni a že se rozhodně nenecháme zviklat jeho argumenty, naštvaně odkráčel. Mimochodem, přišel v tričku, které měl na sobě předcházející dva dny, ve stejných kalhotách a i v těch samých ponožkách v sandálech. Ne, neměl několik stejných párů, teklo mu na nich totiž oko.
Libuška pátrá po panu Božském stále. Prý má zase nový objev…vypadá to, že si budu muset udělat výlet do Brna.
Vaše Alice
