108

Jsou to více než dva roky, co jsem se rozhodla, že opustím jistoty… A je to rok a pár dní po tom, co jsem to opravdu udělala… 10. května 2017 byl dnem, kdy jsem se posadila na schůdky vedoucí do zahrady a věděla jsem, že jsem to dokázala. Opustit velké město, opustit dokonalý, i když pronajatý, byt v krásné čtvrti. Opustit jistotu trvalé práce s pravidelnou výplatou. Věděla jsem totiž, že bych už dál nedošla. Byla jsem na hranici, lépe řečeno na břehu řeky, a věděla jsem, že potřebuji doplavat na druhou stranu. A tak jsem skočila a od té doby plavu. Někdy mám pocit, že jsem v rozbouřené řece, kdy se topím, jindy zase plavu v naprostém tichu a klidu, kdy se kolem mne nehne ani lístek. Nevím, zda někdy doplavu až k tomu druhém břehu, možná to není ani třeba, stačí mi být v proudu a nechat se unášet. A proč jsem to vlastně udělala? Chtěla jsem se totiž věnovat tomu, co mě baví, chtěla jsem šít a svými výrobky rozdávat radost, těšit a pomáhat. Vyměnila jsem jistotu za nejistotu, pohodlí za sparťanské podmínky. Někdy je to těžké, ale když se pak projdu po zdejším kraji, tak vím, že to za to stojí. Mám malý domek bez teplé vody, ústředního topení, ale s velkou zahradou. Mám kolem sebe přátele, klid a mír a jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala a do té řeky skočila…
Daniela

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account