107

Moje dcera. Leží mi v náručí a já vím, že se mi svět obrátil naruby. Že už nikdy nebude nic jako dřív. Že jsem tu pro ní. 
Je nádherná a je zdravá! Omotala si mě kolem prstu hned jak na mě poprvé koukla. I když v noci šílím z jejího nebesky hlasitého jekotu, miluju jí. Potřebuju z ní vychovat slušnou a sebevědomou bytost, která se nebude bát jít za tím, co chce. Potřebuju, aby z ní byla zdravá a silná žena, kterou hned tak něco nepoloží. Potřebuju tu být pro ní. 
Co jsou poporodní deprese? To je když držíte v náručí krásné miminko, bulíte, z nosu se valí hromada nudlí a vy nevíte, jestli brečíte radostí nebo smutkem. Prostě nedokážete identifikovat, jakou příčinu ty slzy mají. Naštěstí to trvá jen pár dní (ale i to je bolavá zkušenost). 
K ženám, které se mě ptají na porod a nemají ještě dítě bývám krutě upřímná. Není v tom škodolibost, jen kolegialita. 
Zrovna usíná. V modré zavinovačce, v mé náruči, kde ji ještě pár let budu moct pevně držet. 
Je to moje dcera. Moje Anežka!

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account