104

Pořád jsem zde a naživu. Tak by mohl znít úvod k mému dalšímu článku ze života posedlé matky s nemocí. A je to tak. Zdravá ještě nejsem, ale věřím, že je vše na dobré cestě k úplnému vyléčení.
 
Po delší odmlce opět píšu. V podstatě se nic nového neděje. Fyzické nevolnosti střídají stavy depresí a euforií, jako na tobogánu. Neustále nahoru, dolů a dokola. Naštěstí jsem v pátek absolvovala poslední dávku chemoterapie. A tentokráte už to byla asi poslední kapka, co mé tělo zvládlo, protože se moje žaludeční nevolnost projevila už na stacionáři. Tak se říká pokojům, kde se pacientům aplikuje chemoterapie. Chemoterapie, už jen to slovo mi kroutí žaludek do všech stran. Vypěstovala jsem si nemilou averzi vůči kapačkám a injekcím. Už toho všeho mám vážně plné kecky. A nejenom já. Nemusím říkat, že rodinu mé stavy ovlivňují také a rozhodně ne positivně. Spíše naopak, jsme všichni podráždění a nervózní. Manžel mě dokonce vždy po dávce posílá do ložnice: “Věry, běž si lehnout, když je ti tak zle.” “A proč? Mě je tady dobře”, odpovídám, zkroucená v dece na křesle. A vážně mi tato pozice vyhovovala. “Protože se mi chce brečet, když tě takhle vidím”, zněla jeho odpověď. Nedivím se. I pro něj je moje nemoc velkým strašákem, ale on se snaží být ten nad věcí a nepřipouštět si, že by to mohla být kdovíjaká hrozba. Také hovory na toto téma zavádí do ztracena. A na moji přímou otázku “Co by jsi dělal, kdybych umřela?” mávne rukou, či vztekle odsekne “Nepřivolávej to. Proč myslíš na takové blbosti?” Pak většinou odejde. Takže se už o tom nebavíme. Mě by stejně zajímalo, zda uvažuje i nad touhle variantou… I když věřte mi nebo ne, je má otázka spíše hypotetická. Také věřím v uzdravení. Ale jak jsem zjistila, tak každého z onkologických pacientů tato otázka, k nelibosti svých blízkých, napadne a dost se jí zaobírají. Není se čemu divit. No a já nejsem vyjímka.
Teď už čekám na nějaká vyšetření, zda to chemo zabralo. Takže mám před sebou CT a PET. Dále se mám hlásit na jakési konsilium na žlutém kopci v Brně, kde rozhodnou rozsah a sílu záření. No jo, ještě mě čeká asi 15 dávek ozařování. Toho se popravdě bojím ještě víc. Někdo říká, že to nic není a jiný zase opak. Hold co člověk to jiná zkušenost.
Své obavy a strašáky zaháním tvořením, pokud to jen trochu jde a není mi zle či mě nebolí žíly na rukou. Takže si tak nějak kreslím a háčkuji, hraji si s dětmi a kupodivu se smějeme mnohem více než kdy před tím. Nebo si toho jenom více všímám? Snad. Vůbec spoustu věcí vnímám intenzivněji než kdy před tím. Jakoby to mělo být naposledy 🙂 .
Od léta máme doma kočičku. Strakatou, bílo-rezavo-šedou, jako pocákaná od malíře. Jmenuje se Angie, jakože Angel. Andílek to zrovna není, je spíše pěkná raubířka a dokonale si nás všechny ochočila. Mě a manžela má na mazlení, děti na hraní a s naší fenkou Dášou si pěkně zahrává. Ví, že jí nemůže chytit a tak před ní poskakuje tak dlouho, až se ten náš váleček rozběhne, ale nechytí, protože Angie už sedí někde na dřevě a se shora po ní hrabe packou. Jakoby říkala “No pojď nahoru jestli to zvládneš.” Stejným způsobem si hraje i s dětmi. Vyskakuje na ně zpoza rohu, útočí jim na nohy, skáče jim do klína, honí se za balonkem apod. Vyvádí neskutečné kousky, pro potěchu celé rodiny. To už vám dodá potřebnou míru veselosti na delší čas.
Minulý víkend byl pro mne obojaký. Bylo mi šoufl po chemu a na druhou stranu jsem byla šťastná, protože manžel zůstal doma a postaral se o děti i o domácnost, takže i uvařil a poklidil. Také byly u nás kolotoče a on s dětmi na ně šel. Vrátili se spokojeni, vymrzlí a v celku, bez jediného škrábance či újmy. V mých očím se tak manžel dostal na piedestal obdivu a vím, že se už nikdy nebudu muset bát, když zrovna nebudu moct fungovat jako maminka na 100%. Manžel zvládne i to.
Abych zakončila svůj článek trošku veseleji, tak přidám k dobru historku od večeře. Seděli jsme u jednoho stolu a děti už po jídle začali trošku skopičit. Takže jsem řekla “Občas si připadám jako v ZOO, v pavilonu paviánů”. Dcerka se zeptala “A proč? Protože máš holou hlavu?” Než jsem stačila reagovat na její prapodivnou dedukci, ozval se syn s reakcí “Sašo, jsi úplně blbá, paviáni nemají holou hlavu. Paviáni mají holou prdel.” Nakonec jsme se k tomu mému pocitu ze ZOO vlastně ani nedostali. No to už tak bývá, když se smějete z plných plic. 
Hodně smíchu do života, vaše posedlá matka.
 
 
 
 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account