Do 9. 3. 2019.
Dcera měla ve škole akci. Žáčci prvních tříd na jihu dostávali kartičku do knihovny na rok zdarma. Ten kdo chtěl a měl vyplněnou přihlášku. Říkám si proč ne. Jak já tam ráda chodila. Ať už sama, užít si chvíli samoty (jsem ze 3 sester, někdy to bylo náročné, určitě kvůli nim, já jsem dokonalé dítě 😎 ), nebo se zašít s kamarádkou po škole a být chvíli samotné se svými drby a prvním trápením s láskou. Ve čtvrtek jsme se tedy vydaly na procházku do knihovny. Musím si taky vyřídit kartičku. Dcera byla nadšená a já se vrátila do dětských let. Dokonce vzadu seděly nějaké dvě puberťačky a mračily se na svět. O minutu později hrály s nejmenšími dětmi hry. Během toho dorazil můj partner. Zašli jsme si na zmrzku, protáhli procházku a plánovali co na víkend. Dcera fučela, že nemůže v sobotu plavat na chatě. *sad*
V pátek jsme s ní chtěli jít na kolo. Vyhlížím ji a najednou hovor. Většinou, když jdu pro malou do školy, neberu si telefon. Ještě že jsem ho měla. Moje maminka volá, jestli může malá nachvíli k ní, chtěli za babičkou do nemocnice. Nevadí. Miluji jaký mají krásný vztah. Máme štěstí na prarodiče *heart* . Využila jsem čas k jarnímu úklidu. Pěkně si polepit a popsat dózy, pospat a pak nadávat. Ráno jsem měla první rehabilitace, elektro a bazén, a já se po nich cítila jako ptáček. Po probuzení další telefon, tentokrát od babičky volá dcera: „Mami, můžu dneska u babičky spinkat?” Proč by nemohla, dlouho si povídáme co ten den zažila. Hovor ukončuje slovy: „Mám vás ráda maminko.” Lhala bych, kdybych tvrdila, že není maminčin ocásek. S chlapem jsme si tedy udělali pěkný večer. Je osm hodin a oba spíme jako špalci.
Po krásných 12 hodinách spánku celé ráno válíme a povídáme si, jako když jsme spolu začínali. Zapomělo se na to. Jen tak. A byla to škoda. V poledne se dostavil hlad. Ale jako bezdětná nevařím. Děláme si výborné tousty a pak jdeme na chvíli za kamarádem. Cestou od něho jsme zašli na kávu. Úplnou náhodou do kavárny, kde jsme měli jedno z prvních rande. Venku přestalo pršet, začalo vykukovat slunce, ale pořád foukal studenější větřík. Nádhera! Toto nám dodalo nápad vydat se po trase, kde navštívíme místa, na která se dříve chodilo spolu na rande. Řeknu vám, krásnější nápad nemohl být. Plotýnka neplotýnka, šli jsme od Slezskoostravského hradu na haldu Ema (srdcová záležitost, už jen mít ty křídla… ), na most u Bazalů, kolem řeky Ostravice. Když už dojdeme až tam, pozdravili jsme přítelovi rodiče. A jelo se domů. Bylo to krásné, krásné zopakování toho krásného na začátku. Celou dobu se mluvilo o všem. Co nás trápí, co nás těší, co milujeme, co nesnášíme. Taková krásná rekapitulace. Než se jelo domů, volala znova dcera. Do zítřejšího oběda stále bezdětní. My si teď jdeme užít večer. Každý po svém, jako už dlouho ne. On jde hrát a já taky. Teď už neukecám, že The Sims 3 nehraji s dcerou jen kvůli ní. Za tu oběť to stojí. Krásný večer, mám uvařenou večeři *wine*
A zcela vím, proč se nenechávám fotit. Co fotka, to exemplář. Když je na ní můj obličej.
