Procházím Paříží,

městem velké lásky.
Vzhlížím k muži na kříži,
jemuž z bolesti se tviří vrásky.
 
Hřeby v rukou zatlučené,
krev stéká k nohám mým.
Boty mám už promočené,
a v duši velký splín.
 
Muži hlava klesla,
kamsi na ramena.
Z nebe se Marie snela,
anděli obklopena.
 
Ruku nuže vzala,
dýchla mu na čelo.
Krev v mých žilách vzplála,
kolem vše zářilo.
 
Muž sic mrtev je,
ale jeho tvář vypadá šťastně.
Mě omývají blaha peřeje
a cítím se slastně.
 
Krásná panna Marie,
muže z kříže sundala.
V nebi už zní árie,
to abych se přidala.
 
Nůž z kabelky tahám,
do srdce se bodu.
Ani chvilku nezaváhám,
jako duch se z těla zvednu.
 
Teď stoupám s marií,
a jejími anděly.
Oddávám se ariím,
však, už nikdy neuvidím paříž v neděli.

 
Miluju psaní básniček, příběhů, natáčení videí. Tohle jsou mé básničky, které jsem tvořila přibližně v 15letech, tedy ještě na základní škole v 9.ročníku a ráda bych se s Vámi o ně podělila, stejně tak, jako o své příběhy.
Dnes už se věnuji jiné tvorbě, natáčení videí, abych pomohla ostatním najít vnitřní směr a sílu, převážně v boji s Anorexií, nicméně mě napadlo, že by se někomu básničky v Erbenovském stylu mohly líbit.
Jak jinak ze sebe dostat depresi a smutek, než sebereflexní tvorbou.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account