Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, se narodil 9. dubna 1891 v Liberci. Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho, o pět let starší, manželce Marii Burianové. Ta měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou. V Liberci prožil mladý Vlasta prvních deset let svého života. 5. května 1901 se jeho rodina přestěhovala do Prahy na Žižkov. Protože jeho vlastenecký otec neměl v Liberci, kde byla většina obyvatel německá, moc příležitostí k vlasteneckým aktivitám. V Praze byl Burianův otec úředník vybírající potravinové daně a malého Vlastíka vodil pravidelně do Národního divadla na opery.
V Praze se Vlasta později vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Jako syn krejčího se od dětství setkával s lidmi, kteří měli zájem o divadlo a měl možnost slýchat příběhy z tohoto prostředí. Sám jako dítě zpíval na kůru a měl rád operu. Mladý Vlasta Burian měl také velikou zálibu ve sportu. Vynikal zejména ve fotbale (byl brankářem ligového klubu A. C. Sparta), ale také v cyklistice a rád hrál tenis. Časem však většina sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně na večírcích svých přátel. Jeho nadání mu však postupně otevřelo cestu i k veřejnému vystupování (v němž mu otec nejdřív bránil, ale když viděl syna na jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik a už mu v umělecké činnosti nebránil).
Burian nejprve začal vystupovat ve vedlejších rolích velkých divadel Na Vinohradech a ve Švandově divadle Na doporučení Karla Hašlera, který si povšiml jeho osobnosti, začal působit v různých kabaretech (Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna, U Deutschů, Montmartr), v nichž se pak již před válkou stal miláčkem místního publika. Pravidelně na jevišti soupeřil se stejně populárním hercem Ferencem Futuristou. Když vypukla 1. světová válka, snažil se jí vyhnout. Po sběhnutí putoval s přítelem a klavíristou Daliborem Ptákem, který ho v jeho kabaretních výstupech doprovázel na piano, po českém venkově. Byl však chycen a uvězněn. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech. Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech (Národní divadlo, Vinohradské divadlo a další). Nejčastěji však stále hrál v kabaretech.
Dalším Burianovým „dvorním“ režisérem se stal Martin Frič: ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (truhlář Antonín Špelec), POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (rytmistr Alois Patera), HRDINA JEDNÉ NOCI (krejčí Florián Svíčička), TŘI VEJCE DO SKLA (trojrole detektiva Vincence Babočky, dobrodruha Leona Webera a ruského knížete Nariškina), KATAKOMBY (oficiál Borman) a KDYŽ BURIAN PRÁŠIL (baron Archibald Prášil).
Burian točil i s jinými předními českými režiséry: s Miroslavem Cikánem (HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN, PROVDÁM SVOU ŽENU), s Vladimírem Slavínským (RYBA NA SUCHU, ZLATÉ DNO), s Janem Svitákem (PŘEDNOSTA STANICE). Nebo společně s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem Burian režíroval komedii ULICE ZPÍVÁ, kde ztvárnil netypickou postavu bývalého klauna Emila Berušky.
Z poměru s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou (1892 – 1944) měl za svobodna dceru Emilku Burianovou (8. duben 1912 – 25. květen 1996). Roku 1919 se oženil s Ninou Červenkovou – Burianovou (1893 – 10. duben 1962). Ta mu byla největší oporou v těch nejtěžších dobách, měla ho velmi ráda a byla jeho největší obdivovatelkou. Musela být na každém Burianově představení. Když se zpozdila, Vlasta nechal pozdržet představení, dokud Nina nebyla ve své lóži. Nebo když byla Nina nemocná, nechal Burian zavést mikrofon na jeviště a Nina poté jeho výkon poslouchala telefonem. V roce 1944 se Burianově dceři narodil syn ing. Vlastimil Kristl.
Aby se uživil, musel hrát, i když byl nemocný. Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic. Nakonec umřel na plicní embolii. Doma, v blízkosti své věrné družky Niny Burianové. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti jedna let. Nina pak zemřela o devět týdnů později, podle pamětníků na manželově hrobě…
