17.dubna 1945 byl jeden z nejničivějších náletů na Plzeň. Spojenci zlikvidovali opravnu tanků i železniční síť. Jenomže vedle strategických obbjektů byly zasaženy i civilní budovy. Dva přímé údery dostalo plzeňské nádraží, kde v krytu zahynuly desítky železničářů a cestujíciích.
Letecký útok na Plzeň 17. dubna 1945 byl operací britského Královského letectva (RAF) na jaře 1945, v závěru druhé světové války. Při nočním náletu bombardérů na západočeské město Plzeň mělo být především poškozeno seřaďovací nádraží. Oproti předchozím pokusům amerického letectva byl komplex nádraží naprosto zničen, poškozeny však byly i oblasti v okolí. Útok je považován za nejmohutnější, nejtěžší, nejničivější a nejtragičtější z náletů na Plzeň.
Americké, britské a německé letectvo…jak spojenci, tak okupanti dovršili dílo zkázy. A protože můj prarodič byl železničář právě v Plzni, vyprávěl nám jaké to bylo za války, jaké viděl hrůzy. Bydleli ve Starém Plzenci a tak i mamka jezdila do učení do Plzně vlakem.
Vyprávění o “hloubkařích”* si pamatuji do dnešních dnů. Útoky na lokomotivy a spousty mrtvých. I ten den kdy slyšel houkání lokomotivy, letadla ve vzduchu a střílení, děda věděl že je zle. Tím vlakem měla přijet jeho dcera. Utíkal po kolejích a hledal v rozstřílených vagonech mou mamku. Ale nenašel. Všude okolo plno mrtvých i v poli, kam lidí utíkali. Bylo štěstí že mamce vlak ujel. Jen ty nervy prý tenkrát, než děda zjistil kde je. Telefony nefungovaly.
Děda byl samý úsměv…jen pamatuji na jeho zvláštní výraz když o tomto vyprávěl. Ten jsem pochopila jako dospělá. Hrůzy z války, strach.
Pro nás vnoučata bylo vyprávění prarodičů lepší jak rozhlasový večerníček HAJAJA. Zhaslo se světlo, zapálila petrolejka a nikdo nedutal. A tak vyprávím i já svým vnoučatům.
*(Hloubkaři je označení pro stíhací piloty, jejichž úkolem za druhé světové války bylo operovat v nízkých letových hladinách a útočit především na malé pozemní cíle a narušovat tak týl nepřítele, jeho infrastrukturu, zásobování či znesnadňovat mu komunikaci.)
