Když kluci s Josefínou a ochrankou dorazili na místo, čekalo na ně už spoustu novinářů před hotelem. Skoro ani nemohli dojít k vstupním dveřím a všichni na ně chrlili mnoho otázek.
“Richie! Richie! Mohl byste nám něco říct o …-“
“Pane Claytone, je pravda, že budete na kozetru vystupovat …-“
“A co vy, slečno Stringiny, jak se cítíte coby nová část …-“
A takhle to šlo pořád dokola, než se opravdu všichni prodrali k vstupním dveřím. Ochranka klukům a Josefíně klestila cestu v před, takže to nebylo tak složité a nakonec kluci svolili, že s novináři udělají krátký rozhovor, jenom co se ubytují a vyřídí nějaké papíry.
“Vidíš, co jsem říkal,” mrknul na Josefínu Jay. “Už si tě všimli a rádi by s tebou udělali rozhovor. Skoro jsi nám vyfoukla všechnu pozornost.” Vtipkoval, ale nemyslel to zle.
„Vtipálek, co?“ Odbyla Jaya Josefína. „Moc se těším, kluci, až Vám budu moct pomáhat, než vyjdete na plac, bude to super!“
„Pokud jde o tohle,“ začal Caycee. „Tvůj brácha a my jsme si to chtěli nechat jako překvapení, ale je vidět, že si to nemůžeme dál nechávat pro sebe, protože jsi hrozná všetečka,“ usmál se na ni.
„Caycee chtěl jenom říct, že jsme se rozhodli zakomponovat Tě do našeho představení, alespoň do některých písniček, převážně do těch, kde jsi nám pomáhala secvičit kroky, dávala návrhy a máš to trochu pod kůží, jen je potřeba to dopilovat.“ Dokončil za Cayceeho Vincent.
“Ježiš! Ale říkali jste přeci, že budu vaše vizážistka a pomůžu vám s choreografií, nemůžu si jen tak přikráčet na parket spolu s Vámi. Už teď mi buší při tom pomyšlení srdce jako blázen. S tímhle jsem nepočítala.”
“Proč bys nemohla? Copak tobě by se nelíbilo aspoň v jedné písničce být secvičená s námi secvičit a na vystoupení zapadnout mezi ostatními tanečníky?”
“Takže bych byla něco ve stylu křoví?” zeptala se Josefína a oči jí zářily radostí. Tenhle krok od kluků zkrátka nečekala a pořád tomu nemohla věřit. Výtah mezi tím dojel až do posledního patra a oni vystoupili do široké chodby s tmavě modrým kobercem a na něm byly zářivě žluté hvězdy. Vypadal téměř jako dětská noční obloha.
“Křovím bych to nenazýval.” zakroutil hlavou Jay. “Nebudeš jenom – AU!“ Ucítil, jak ho jeden z kluků šťouchl silně loktem pod žebra.
” Zkrátka je potřeba vybrat písničku, která Ti nejlépe sedne, tu s námi secvičíš a je už jedno, jestli tomu budeme říkat křoví, nebo prales, nebo mýtina. A my bychom spolu měli probrat zítřejší dopoledne, kluci.” Snažil se zamluvit to, co předtím načal, aby měla Josefína pocit, že nešlo o nich důležitého. Té však začaly šrotovat mozkové závity a přemýšlela nad tím, co by to asi mohlo být.
“Třeba s klukama budu zpívat.” napadlo jí nejdřív, ale potom se začala potichu chechtat, aby ji nikdo neslyšel, protože si myslela, že tak potrefený nápad by kluci opravdu nedostali.
„Pokoje vycházejí po dvou,“ řekl Vinnie a hodil po Izzym první klíč, druhý Jayovi a třetí Richiemu.
“Tak já budu na pokoji s tebou.” přihlásil se Jay a stoupnul si vedle Cayceho.
Před Vincentem teď stály Izzy, Richie, Vinc a Josefína. Jelikož Richiemu docházelo, že jeho sestra definitivně dospěla a nechtěl nic riskovat, vzal její tašku do své ruky a mávl na ni, aby se k němu připojila a no ji tak měl pod dohledem.
Jeho rozhotnutí však Joseífna přetrhla tím, že mu tašku lehce vzala z ruky zpět a oznámila mu, že bude na pokoji s Vinniem, což ho uklidnilo, protože se domníval, že tak se dozví o všem ještě detailněji a navíc Vincentovi mohl věřit. Věděl, že jsou s Josefínou opravdu jen přátelé a také se uklidňoval tím, že na ni Vinnie dá pozor a nebude jí to tak protivné, jako kdyby se toho úkolu zhostil on sám, jako její bratr.
“Takžeje to vyřešené.” zvolal Richie a odešel společně si Izzym do jejich pokoje. To samé udělal i Jay s Cayceem a Josefína s Vinniem.
“Jejda, jsou tu manželské postele.” řekla Josefína, když vešla do místnosti.
“Tak je dáme do sebe ne?” navrhnul Vinnie, položil tašku na malou pohovku a vrhnul se na postele. Záhy ale zjistil, že postele u sebe nejsou jenom postavené, ale opravdu drží pohromadě a tvoří pohodlné letiště.
“Jak to tak vypadá, asi budeme muset leže vedle sebe.” Prohlásil a podíval se na Josefínu, která si právě vybalovala věci a skládala je do skříně. “I když, mohli bychom se jít zeptat kluků, jestli to nemají na pokoji jinak.” řekl a už si to rázoval ke dveřím.
“Nebuď takový fajnovka,” mrkla na něj. “Jsme nejlepší kamarádi a já s tím opravdu problém nemám. Jen tě musím upozornit, že se strašně roztahuju a v noci cestuju po posteli, mrskám nohama a rukama, takže s největší pravděpodobností podlehneš mému dvojitému kopu s otočkou a nakonec stejně budeš spát na zemi,” zasmála se.
“Neměli bychom to tak hrotit, máš pravdu. Holka, která přede mnou chodí v chlupatých papučích a pyžamu s Mickey Mousem pro mě opravdu nemůže být hrozbou,” popíchl ji.
“Že to říkáš zrovna ty, pane Hello Kitty,” oplatila mu stejnou mincí a ukázala do jeho tašky, odkud na ni koukala z osušky velká bílá kočičí hlava.
“Jdi do háje,” šťouchl do ní. “Tu mi koupila mamka, pro štěstí, kočky mají-“
“Magickou moc, já vím,” pousmála se cynicky Josefína. “A obzvlášť, když jsou na růžovém podkladě, že?”
“Trhni si,” ušklíbl se a šel si osušku pověsit do koupelny.
Jen co si dovybalili, vrazil k nim do pokoje Josefínin bratr.
“Tak vy máte manželské postele jo?” dělal si z nich legraci. Sám ani nevěděl proč, ale Vinnieho by viděl vedle Josefíny 100x radši, klidně i jako přítele. Rozhodně radši, než Izzyho. Už jenom kvůli tomu, že Izzy je o dobrých deset let starší a dobrý prasák. Teď už byl ale v klidu. Po tom, co si k sobě Josefína Vinnieho vybrala, z něj všechen stres spanul a bylo to na něm vidět.
“Koukám, že už je ti líp.” řekla s úsměvem Josefína a společně s Vincem přešli až k němu. “Kdy bude to papírování?” zeptal se Vinnie a Josefína se k němu přidala: “A, kdy si spolu půjdeme promluvit? Teda, jestli to bude před vyřizováním papírů nebo až pak.” a začala si hrát s nehtama, protože byla trochu nervózní.
“Já myslím, že už to není tak důležité.” mávnul nad tím rukou a mrkl na ni. “Ale k těm smlouvám a papírům, právě proto jsem k vám přišel. Doufám, že už máte věci vybalené, portože se musíme přesunout do sálku, co je docela narecepci a všechno to vyřídit, abychom pak měli pro dnešek stoprocentního padla.”
“Tak toho mít asi nebudeme.” zakroutil hlavou Vinc. “Nezapomínej, že nás ještě čekají večer novináři.”
“Ježiš no jo! Já bych na to úplně zapomněl. A asi tam půjdeme ještě před večeří ne? Abychom měli potom klid.”
“Já si taky myslím, že před večeří by to bylo lepší. Alespoň to budeme mít rychleji za sebou.” souhlasil Vinnie a všicni tři vyšli z pokoje. Josefína ale nechápala, proč to kluci berou takhle. Ona sama se už na rozhovor s novináři moc těšila. Bylo to poprvé, co bude dávat rozhovor a už se nemohla dočkat!
“Jeďte dolů a já mezi tím skočím ještě pro ostatní.” řekl Richie a Josefína nastoupila sama s Vincentem do výtahu a potom vešli do malého salónku, kde na ně čekal nějaký pán a u dvěří stáli dva bodyguardi.
“Ostatní dorazí za chvíli.” řekl Vincent a podal si s mužem ruku. Josefína, která na nic takového nabyla zvyklá, udělala totéž.
“Josefína, Josefína Stringini.” řekla a mile se na muže usmála. Ten vypadal tak přiblžně na 40 let a pod nosem se mu kroutil černý knírek. Vypadal docela legračně, ale to si asi všichni nechávali pro sebe.
“Takže, to jste tedy vy.” řekl a úsměv jí oplatil. “Hodně jsem toho od vašeho bratra už slyšel. Prý, že máte velké nadání.”
“Skutečně je moc šikovná.” utvrdil ho v tom Vincent a mrknul na Josefínu. “Právě také z toho důvodjsme ji vzali mezi sebe. Byla by škoda přijít o někoho tak báječného, jako je ona.” řekl po pravdě Vincent, ale Josefína si stejně myslela, že trochu přehání. I když to, že jí někdo lichotí, jí až zas tolik nevadilo. Ostatně jako každé ženě.
“Á, tady jste.” řekl muž s černým knírekm, když se kluci objevili v salonku. Posaďte se tady a podepíšeme to. Je to jen taková formalitka, však to znáte.” řekl muž, jako kdyby s nimi podepisoval papíry už po několikáté.
“Takže tady, tady a tady.” řekl a ukázl klukům na místo, kde se mají podepsat. “A pro slečnu Stringiny tady mám ještě jednu smlouvu.”
“A můžu to podepsat, Richie?” zeptala se Josefína váhavě, když jí muž s knírkem podával další smlouvu k podpisu.
“Neboj, tenhle pán pro nás pracuje už dlouhou dobu. Krom toho, ty smlouvy předem viděl náš právník, takže je to pojištěné ze všech stran.” uklidnil ji bratr.
“Navíc, zrovna tohle byla ta smlouva, kterou už podepisovali naši, takže opravdu žádné nebezpečí nehrozí.” Dodal ještě pro jistotu.
“Takže, máme všechno hotové a ještě se zastavím zítra. Kdyby bylo potřeba něco dojednávat, ano?” rozloučil se se všemi záhadný muž s knírkem a odešel ze salónku pryč.
“Josefíno, mohla bys na chvilku?” zeptal se Jay, když se společně s ostatními chystala opět do svého pokoje. “Něco bych s tbeou potřeboval vyřešit.” řekl. Josefínu to samozřejmě zarazilo, potože dnešní den strávila tím, že neustále něco řešila. Nejdříve to s Richiem, potom Vinnie, podepisování smluv a teď Jay. Co jí tak asi potřebuje říct, že to nepočká až po večeři?
“Jistě.” nakonec souhlasila a oba počkali, až všichni odešli z místnosti pryč. “Doufám, že to není nic závažného.” zděsila, když Jay chvíli jen zarytě mlčel.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account