“Můžu?” zeptal se Josefínin otec, když dorazili z oběda a vešel k ní do pokoje.
“No jasný,” souhlasila a zvedla se ze židle. Sama si potom sedla na postel a čekala, o čem s ní otec bude chtít mluvit.
“Víš Josefíno, chtěl jsem ti jenom říct, že nejsem moc nadšený z toho, že se chceš dostat do show byznysu jako tvůj bratr. Ani u něj jsem tím nebyl nadšený, ale co se dá dělat. A pokud máš opravdu talent, jak říká Richie a kluci, nechci ti v tom bránit. Jenom doufám, že nás s maminkou nezklameš.”
“Budu se snažit, tati. A neboj se, nebudou žádné problémy.” Ubezpečila ho. “Hlavně se budu snažit, abyste na mě byli s mamkou stejně pyšní jako na Richieho.”
“Co to povídáš.” Ohradil se Josefínin otec. “My přeci na tebe pyšní jsme. Hlavně teď, když jsi dokázala vytáhnout tu fyziku. Jsme na tebe s maminkou pyšní, i když nejezdíš s bratrem po světě.”
“Já vím.” Uznala Josefína a zahleděla se otci do očí. “Jenomže já si opravdu moc přeju s Richiem a klukama jezdit všude možně. Víš kolik toho uvidím? Navíc jim můžu pomáhat s jejich vzhledem a choreografií. Bude to paráda! Mimochodem, už jsi viděl Izzyho nové vlasy?”
“Jak bych si toho mohl nevšimnout. Září na míle daleko.” usmál se pan Stringini. “Počítám, že je to tvoje práce.”
“Ne tak docela. Jenom jsem nakreslila návrh a on si podle toho ty vlasy nechal nabarvit. A podle mého názoru mu to takhle sluší. Vypadá bláznivě.” Řekla Josefína a zamávala rukama kolem hlavy, aby vše ještě umocnila.
“Ale Izzy vypadá bláznivě přeci pořád, ne?”
“To ano, ale teď jsme tomu nasadili korunu. Až ho uvidí fanynky, myslím, že se zblázní,” uvažovala Josefína a koukla se na Izzyho blog. “Vlastně už je v oběhu jedna jeho fotka.” Řekla a natočila notebook na otce. “Vidíš?” Řekla a píchla o obrazovky. “Přímo tady to všechny holky komentujou. A myslí si, že vypadá dokonale.”
“Josefíno, je tuhleto všechno vážně to, co si přeješ?” Přerušil ji na chvíli její otec a odtrhnul jí od notebooku.
“Víc než cokoliv jiného na světě.” Přiznala. “Neříkám, že se mi po vás nebude stýskat, ale po tomhle toužím už roky. Snad od chvíle, kdy jsem se s klukama seznámila. A nebýt vás, kteří jste mě dali ve druhé třídě na tancování, neuměla bych tohle všechno.” Vyskočila z postele. Udělala pár akrobatických prvků a potom se uklonila k zemi, až se skoro dotýkala špičkou nosu svých bot.
“Ach jo, jsi stejný šašek jako tvůj bratr.” Uznal otec a začal se smát. V hlavě se mu ale začaly vracet vzpomínky na ten den, kdy se rozčiloval, aby Richie s showbyznysem nezačínal.
“Byla to chyba a já jí nechci opakovat,” řekl si pro sebe, ale neuvědomil si, že Josefína je stále vedle něj.
“Co byla chyba?” zajímalo ji a přestala tajtrlíkovat. “Jestli myslíš to, že jste mi dovolili, abych jela s Richiem, tak-“
“Ne, právě že to ne.” zakroutil hlavou její otec. “Byla chyba, že jsem Richiemu tolik zakazoval, aby s tím, co dělá, začal a téměř to samé bych teď odpíral tobě.”
“No jo, dost ho to mrzelo.” přiznala Josefína a stejně jako otec, si vzpomněla na ty smutné dny. “Ale už je to pryč. Richie se dostal tak vysoko! A teď s ním budu moct být každý den. Je snad něco lepšího?” rozzářila se a objala svého otce.
“Zlobíš se?” zeptal se jí a držel ji za ruce.
“Proč bych se měla zlobit?” Vyvalila na něj oči. “Jsi můj táta a já tě mám ráda jako nikoho na světě. A to, žw jsi mi odporoval a nechtěl mě pustit, tak to se dalo pochopit. Hlavní je, že už je to za námi.”
“Vím, že je to divné. Matka by vám to oběma dovolila a já jsem byl v obou případech proti, ale mám k tomu své důvody, proč jsem ani jednoho z vás nechtěl pustit do světa.” vysvětloval.
“A jaký je ten důvod?” zajímalo Josefínu a tenhle rozhovor jí začínal čím dál tím víc napínat. “Souvisí to snad nějak s tebou samotným?”
“Teď to nebudeme řešit, ano?” Řekl a zvedl se ze židle. “Jsem rád, že jsme si to všechno vysvětlili a je to v pořádku. Jenom doufám, že naši důvěru opravdu nezklameš.” A spiklenecky na ni mrknul.
“Spolehni se, kapitáne.” Poslušně zasalutovala. Její otec potom slezl po schodech dolů, zavřel za zebou poklop a jediné, co Josefína slyšela, byly jeho kroky, jak scházel do obývacího pokoje. Jako obvykle vyndala svojí milovanou MP3, dala si do uší sluchátka a pustila si písničky. Potom se ještě doplazila k psacímu stolu, vyndala blok s pastelkami a dala se opět do tvoření.

“You’re into something new, I like the things you do
Let’s party on bring somebody along and make you say”
“Tady někdo zpívá moje slova?” ozval se někdo za Josefíninými zády. Ona jenom leknutím nadskočila a v úleku někam zahodila pastelku, se kterou zrovna kreslila. Otočila se a spatřila za sebou blonďatou hlavu s bílým úsměvem.
“Richie!” rozkřikla se a vrhla se pod stůl, aby ztracenou pastelku našla. “Víš, jak jsem se lekla? Nemůžeš jenom tak vejít do mého pokoje a takhle mě děsit. Neumíš klepat?”
“A proč ne?” zasmál se. “Ty to děláš v jednom kuse. Mimochodem, jak jinak jsem se tě měl zeptat, jestli můžu dál, když máš sluchátka v uších a na klepání nereaguješ.”
“No jo, no jo.” zabručela a teď už s pastelkou vylézala zpod stolu. “Jenomže já jsem zrovna-AU! Pitomej stůl!” zakvílela, protože se praštila o jeho hranu. Richie se samozřejmě neudržel a začal se škodolibě chechtat, což Josefínu dopálilo.
“Sakra, musíš se mi smát? Kdybys věděl, jak to bolí.” supěla a masíroval si místo na hlavě, do kterého se uhodila.
“Tak promiň.” omluvil se slzami smíchu v očích.
“Cos tedy dělala kromě toho, že jsi si opět zpívala naší písničku?” Kouknul se Josefíně na popsaný a pokreslený papír.
“Jenom mě napadlo pár věcí na vystoupení. Jako, jak byste to mohli udělat, rozestavení, tancování, image a prostě všechno. Jsou to ale zatím jenom hrubé náčrty a budu je muset ještě upravit.” Vytrhla papír bratrovi z ruky.
“Mohl bych si to ještě na chvíli půjčit?” Natahoval se znova po papíru. Josefína ho však jenom pleskla po ruce.
“Co děláš?” Vypísknul legračně Richie. “Chci si to jenom půjčit. Jsem zvědavý.” Rozčiloval se.
“Já vím. Ale není to hotové. Nechci, abys to viděl, když je to rozdělané. Ráda bych to všem ukázala až ve finální fázi.”
“Prosím.” Zaškemral a udělal na Josefínu takový obličej, že mu prostě nešlo odolat.
“Á! Ty jsi otrava.” Vyprskla a podala mu papír s náčrty. “Jo a taky jsem ti chtěla říct, že si hodlám odbarvit vlasy.” prohlásila jakoby nic a koukla se na sebe do zrcadla, které měla na skříni.
“Mh…No to zní báječně.” řekl nepřítomně Richie a dál listoval papíry. Očividně vůbec nevnímal, co mu právě jeho mladší sestra říká. Ta samozřejmě pokračovala, protože si slepě myslela, že bratr poslouchá, co mu povídá.
“A co myslíš, naši to vezmou dobře, ne?”
“Hm…Jo, jo, jasně.”
“No paráda.” spráskla ruce. “Takže si to půjdu zařídit ještě dneska.” prohlásila a zvedla se. “Zavolám Ashley a ona mi to odbarví u nich doma.”
“Co? Odbarví?” Probudil se najednou. “Jsi blázen? Naši tě přetrhnou, jestli to uděláš. Ostatně já taky. Opovaž si tak nádherný vlasy ničit.”
“Co šílíš? Před chvilkou jsi mi odkýval všechno, na co jsem se tě ptala a vůbec ti to nevadilo.” Kroutila hlavou Josefína a zmateně hleděla na svého bratra.
“No, protože jsem…Protože jsem byl zkrátka začtený do toho, cos vymyslela.” Vymlouval se. “To však nemění nic na tom, že si tu hlavu odbarvovat nebudeš.” Rekl rázně.
“Ale Richie, to je tak nefér,” skuhrala. “Ty máš blond vlasy a já tak tmavý, že jsou skoro černý. Po tobě letí holky na celém světě a o mě ani obyčejný kluk neopře kolo.”
“Jé, to se zlomí.” Snažil se svou mladší sestru uklidnit a odložil náčrty.
“A jestli si myslíš, že odbarvením hlavy něco změníš, tak tě musím zklamat. Sluší ti tmavé vlasy a ne blond. Uvidíš, až s námi budeš jezdit po světě, potkáš spoustu kluků, že nebudeš vědět co s nimi.”
“Hezky se to poslouchá.” pronesla beznadějně Josefína a sklopila hlavu.
“To jo. A ještě lépe prožívá.” Pousmál se Richie a vzal si ještě na chvíli Josefíniny náčrtky. “Uvidíš, že to nebude takové, jako teď.”  Kývnul na ni hlavou. “Změní se Ti život od základu a ne všichni jsou na to připraveni.”
“Já ano.” řekla Josefína rozhodně. “Připravuju se na to 4 roky. To přeci není málo.”
“No, sama poznáš, že teorie je něco jiného, než praxe. Já bych taky mohl sedět tady doma a vymýšlet spoustu věcí, které by klukům pomohly. Jenomže potom jdu před fanoušky na živo a jsem nervózní. To je právě to, o čem mluvím. Doma se ti všechno zdá jednodušší.”
“Začínáš mě děsit Richie, přestaň.” Vyzvala ho Josefína a na rukou í naskákala husí kůže.
“Promiň, to jsem nechtěl. Jenom bych byl nerad, aby se to na tebe všechno sesypalo, protože toho bude opravdu hodně. Vedle té radosti, legrace a blbnutí nás také čekají povinnosti a spousta stresu. Je důležité, abys to všechno zvládla.”
“Ty ale budeš semnou, že jo?” Pípla úzkostně.
“Kdybych měla nějaký problém, budu se moct o tebe opřít, zajít pro radu a tak?”
“To je samozřejmé.” ujistil ji Richie. “Nikdy jsem netvrdil, že s tebou nebudu. Kdykoliv budeš mít nějaký problém, můžeš za mnou jít. I když, ty většinou chodíš k Vincovi, nebo ne?” Maličko si do sestry rýpnul.
“No to jo.” Přiznala. “S Vinniem toho řešíme docela hodně. Je to můj nejlepší kamarád a možná tomu taky napomáhá to, že jsme téměř stejně staří. Chápe mě.”
“A líbí se ti.” popíchnul ji zase.
“Komu by se Vinc nelíbil.” odpálila svého bratra Josefína. “Ale u mě je to jiné. Líbí se mi jako kluk, ale nic víc. Stejně tak, jako kdybych řekla, že jsi hezký ty a že se mi líbíš. Nic to ale neznamená, chápeš?” Richie se však na ni zadíval tím způsobem, že bylo zcela patrné, že jí nevěří.
Netušil však, jak moc se mýlí.

(Čtvrtek-Den odletu)

“Mami, bude se mi moc stýskat. A po tobě taky, tati.” Pronesla Josefína a objala oba své rodiče. “Budeme si moct volat každý den, tati? Moc prosím!”
“No to víš že jo, princezno! Pokud nebudu mít nějaké právní jednání, tak s tebou budu volat, jak jenom to půjde. Musíš mi přeci hlásit všechno, co se děje.” Políbil dceru na tvář.
“A ty se drž, Richie.” objali ještě svého syna.
Bylo to neuvěřitelné, i teď, po tolika letech odletů a odjezdů, Richiemu ukápla slza na čistě vyprané triko. Potom už oba sourozenci nastoupili do auta, které na ně čekalo před domem a odjeli na letiště.
Pan a paní Stringiniovi jen stáli na prahu vchodových dveří a mávali jim. Josefína se opřela o zadní okýnko a také rodičům mávala, dokud nezajeli do druhé ulice. Pak už rodiče zašli do domu a Josefínino velké životní dobrodružství mohlo začít.

“A je to tady!” Vydechla vzrušeně, když se pořádně uvelebila v autě. “Poprvé takhle odjíždím někam s tebou. Pokud teda nepočítám rodinnou dovolenou.”
“No jo, už je z tebe velká holka.” Zasmál se Richie a chytnul sestru kolem hlavy a rozcuchal jí pečlivě učesané vlasy.
“To si piš.” odvětila Josefína sebevědomě a vypjala se skoro až ke stropu auta. “Vždyť jenom za posledních pár měsíců jsem vyrostla o 3 centimetry.”
“Ohó! A kolik máš teď? Konečně metr dvacet?” Vtipkoval Richie, protože věděl, jak ji tím naštve. Josefína byla totiž na svoji výšku háklivá. Šlo o to, že byla nejmenší ze třídy a ostatní holky jí koukali na hlavu.
“Náhodou, už tě dorůstám.” Prohlásila, i když věděla, že velmi přehání. Podle toho, se taky na ní Richie zadíval.
“Dobrá, dobrá,” uznala. “Do metru sedmdesáti mám sice daleko, ale při posledním měření jsem měla už 162!”
“No jo, uznávám, že jsi malinko vyrostla. Ale pro mě budeš pořád prcek mrňavá.”
“Co bych taky od tebe mohla čekat jiného, že?” Ušklíbla se a sundala si ze sebe pruhovanou mikinu.
“Ty už máš zase nový triko?” Všiml si Richie.
“No jo.” koukla se na sebe, jako kdyby hledala nějaké špinavé fleky. “Zase trochu crazy, ale tak copak. Aspoň se to bude Izzymu líbit.” zachichotala se.
“No na to vezmi jed. On je do takových bláznivých věcí naprosto jako šílený. Ostatně, za ty čtyři roky jsi měla šanci ho poznat, tak co ti teď budu vykládat.”
“Taky si říkám.” popíchla ho Josefína.
“No není tohleto škvrně drzý?” řekl Richie a jednu Josefíně střihnul. Ta se však oklepala a dala mu taky jednu přes hlavu.
“Nezapomínej bratře,” pronesla s hranou důležitostí v hlase. “Že už i já se řadím částečně mezi dospělé, takže opravdu nepovažuji za vhodné, abys mě peskoval.” Vycenila na bratra stejně krásně bílé zuby, jako měl on.
“Slyšíš to Jacku?” Zeptal se smíchem v hlase Richie řidiče. “Momentálně mi nastává týden očisty. Nevím, co jsem bohu provedl, že mě takhle trestá.”
Na tohle nezbylo řidiči nic jiného, než se jenom smát. Poslouchat dva sourozence v pubertálním věku, jak se mezi sebou dohadují a pošťuchují je nadmíru zábavné. A Jack to dal na sobě patřičně znát. Pokaždé, když Josefína nějak vtipně bratra setřela, vybuchl smíchy, ale dokázal s zajíkat smíchy i při filozofických rozborech Richieho. Takže musíte uznat, že cesta na letiště byla opravdu záživná.
Konečně dorazili na letiště a Josefína se hned vrhla s taškou do vstupní haly. Jediné, na čem jí teď záleželo, bylo najít kluky a to co nejrychleji. Neviděla se ani s jedním z nich od doby, kdy ji navštívili na oslavě a docela jí scházeli. Od Vincenta až po Jaye.
“Tak támhle se schovává naše nová choreografka!” vykřikl Vinnie a bafl na ni zezadu. Ta jenom vypískla a s velkou radostí, že ho zase vidí, ho objala.
“Já se neschovávala! Naopak, hledala jsem Vás,” řekla a vydala se i k ostatním klukům, kteří seděli na kovových židlích.
“My byli celou dobu přímo tady a pobaveně jsme sledovali, jak tu zmateně kroužíš s cestovní taškou,” smál se Josefíně Vinnie.
“Dobrá, ale už jsme vás našla, ne?” Prohlásila a posadila se hned vedle Izzyho. Ten se na ni jenom zadíval a potom pronesl: “Máš nový triko?”
“No jasný.” přiznala Josefína a zase se zvedla. Prošla se před klukama jako modelka a schválně vrtěla legračně zadkem, jako to modelky dělají. Potom ještě udělala srandovní pózu a hodila okem na Jaye.
“Paráda, sluší ti.” Řekl Cayce a zkoumavě si Josefínu prohlížel. Měla na sobě světle zelené 3/4-ky, barevné triko s nápisy, teď už bohužel rozcuchané vlasy kvůli Richiemu a velké barevné kruhy v uších. Od nejmenších po největších snad ve všech barvách.
“Ulítlá jako vždycky. Prostě naše Josefína.” kývnul uznale Izzy a zvednul ji do vzduchu.
“Že tys zase zhubla.” řekl, když ji pokládal na zem. “Skoro ani necítím, že tě držím v náručí.”
To už se hnal do vstupní haly i Richie se svým zavazadlem a kluci se teď vítali i s ním. Nakonec se šli všichni odbavit a počkat na letadlo, které mělo všechny dopravit do Austrálie.
“Jak dlouho poletíme?” zeptala se Josefína, která takhle nikdy nikam nelítala.
“Hooodně dlouho.” odvětil Vinc a vyndal si z batohu sendvič.
Kolem nich stáli bodyguardi a Josefína z nich měla nepříjemný pocit. Někteří vypadali jako cvičené gorily.
“A pak mám ještě jednu otázku,” špitla Josefína. “Tuhleti s námi budou chodit všude? Ať půjdeme kamkoliv?” a nenápadně ukázala na bodyguardy kolem.
“Bohužel jo.” zašklebil se její bratr. “Ale zvykneš si. My si taky zvykli. To víš, když je kolem spousta lidí, kteří-” nestačil doříct, protože se ke všem přihrnul velký zástup holek a žadonilo o podpis. Mohlo jich být asi dvacet a kluci hned vyndávali pera a podepisovali se jim do památníků, na plakáty a dokonce se s některými i vyfotili. Nakonec je bodyguardi odehnali a kluci mohli být zase v klidu.
“Wow! Těch bylo.” oddechla si Josefína, když děvčata zmizela. “Takovéhle nájezdy fanynek zažíváte často?” zeptala se a koukla se tím směrem, kterým fanynky odešly.
“Někdy,” připustil Cayce. “Ale tohle byl jenom začátek. Pár desítek fanynek se dá zvládnout. Ale jednou se na nás vrhlo možná přes sto holek a my byli venku jen se třemi bodyguardy. Mysleli jsme si, že nás ušlapou,” vzpomínal na ty chvíli s hrůzou v očích.
“Ale zase z druhý strany musíte uznat, že je to milý.” namítla Josefína. “Taky bych chtěla, aby zamnou někdo běhal s památníkem a chtěl můj podpis s fotkou.”
“Neboj, toho všeho se dočkáš.” Ujistil Jay a zvedl se, protože na tabuli právě ukázali, že jejich letadlo je připraveno k odletu.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account