Když už to byly téměř tři hodiny, co Josefínu neviděl, sjel výtahem do přízemí. Chtěl ji jít hledat ven, ale uslyšel její hurónský smích, který vycházel z baru hned za recepcí.
Bavila se tam s nějakým velmi hezkým klukem přibližně v jejím věku.
Na rozdíl od Izzyho, to byl pěkný slaďoušek. Měl černé na krátko ostřihané vlasy a čokoládově hnědé oči. Větší, než Izzy byl rozhodně. Možná o hlavu a také dost štíhlý na to, aby se propletl mezi plaňkami plotu.
“Jako vážně?” smála se Josefína a zcela očividně s chlapcem koketovala. O to víc, když si všimla, jak na ně Izzy kouká.
“Ahoj zlato.” Pozdravil Izzy mile a přistoupil k nim. “Nepředstavíš nás?” Koukl chlapci zpříma do očí.
“Izzy, Jamie. Jamie, Izzy.” Řekla stroze.
“Izzy, Josefínin manžel.” Doplnil spěšně, když Jamiemu zběsile třásl rukou, div mu ji nevyhodil z kloubu.
Zmocňoval se ho vztek, ale snažil se to na sobě nedat znát a chovat se co nejpřirozeněji, protože to byl jistě Josefínin účel – vyprovokovat ho a potrestat, ať už to bylo za cokoliv.
“Neřekla jsi mi, že jsi vdaná.” Pronesl Jamie a tvářil se rozpačitě. A při pohledu na Izzyho s potetovaným předloktím a pearcingem v obočí mu vyschlo v ústech. I když byl mnohem vyšší, potily se mu ruce nervozitou, že by zrovna od něj dostal nakládačku.
“Josefí, byla bys tak hodná prosím a a šla nahoru? Potřeboval bych s tebou něco důležitého probrat.” Požádal slušně Izzy a dál pokračoval ve svém vřelém a vlídném zacházení.
„Co s tebou je Izzy? Vůbec nic se neděje a ty akorát všechno dramatizuješ.” Prohlásila a z jejího tónu hlasu Izzy poznal, že není úplně střízlivá. Na baru jí zřejmě nalili, v domnění, že je stejně stará, jako její doprovod.
“Josefí, myslím, že bychom si to měli vyříkat.” Dál naléhal a nejraději by Jamieho prohodil recepčním oknem, protože na ně pořád tupě zíral a neměl ani dost slušnosti, aby se svým drinkem odešel.
Josefína se jenom nakvašeně zvedla z barové židle, rozloučila se s Jamiem a odklusala společně s Izzym do jejich pokoje.
Celou cestu na sebe nepromluvili ani slovo. Teprve, až když za nimi bouchly dveře, rozpoutali hádku.
“Zlato, nevím, co se stalo, jestli za to můžu já. Nevím, ničemu nerozumím! Tohle měli být krásné líbánky, Vždyť sis je tak užívala!”
“Přesně tak, užívala jsem si je. U-ŽÍ-VA-LA. A to je čas minulý.“ Přerušila ho drsně Josefína. “Do té doby, než si mě začal kontrolovat, jako svou dceru! Jsem tvoje žena, ne tvé dítě, tak se tak laskavě ke mně chovej. Já jako za tebou chodím na večírcích a kontroluju, kolikátou máš skleničku?” Nastalo ticho a bylo jen slyšet, jak se venku rozpršelo. Kapky deště bubnovaly do okenní tabulky.
“Jenom o tebe mám strach, copak to nechápeš?” Pronesl Izzy po chvíli a přistoupil k Josefíně blíž. “Nechci ti v ničem bránit, ani tě omezovat, jen chci, abys byla šťastná. Je to tak těžké pochopit? Miluju tě, a kdybys věděla, kolik jsem toho zkusil, abych si tě mohl vzít. Byl to příšerný boj, ale díky tomu, že tě miluju a patříme k sobě, jsem ho vyhrál!”
Pokaždé, když Izzy takhle promluvil, se v ní cosi zlomilo a bývala by mu to byla i odpustila. I když tentokráte nebylo, co by mu měla odpouštět.
“Ale víš, co mě bolí nejvíc? Když tě najdu s nějakým cizím klukem, jak s ním flirtuješ. Nezakazuju ti bavit se s ostatními kluky. Ale musíš s nimi koketovat? Už třetí den našich líbánek? To mě vážně ranilo.”
“Nechci, aby mi celý život někdo stál za zadkem a kontroloval mě. Dnes to začíná tím, že mi hlídáš váhu a příjem jídla. Co to bude za pět nebo deset let?”
“Fajn, podle tebe je prostě špatné, že se kluk bojí o svou holku, to mi tím chceš říct? Pěkně se nám to začíná rýsovat.” Odfrkl si naštvaně.
“Málem jsem se s tvým fotříkem popral! Když mu tvoje máma oznámila, že mají podepsat ten dokument, že souhlasí s naší svatbou, myslel, že mě zabije. Dali jsme si schůzku v jedné restauaci, proto jsem byl jeden den úplně pryč. Musel jsem letět do Ameriky za vašima!” Vyprávěl Josefíně, jak to vlastně bylo.
“Nejprve mě seřval, že jsem zmanipuloval tvou mámu a nakonec že i ty jsi pod mým velením! Že tě bulíkuju nesmysly, zblubnul jsem ti hlavu a ať tě konečně nechám na pokoji!”
“Mám otázku.”
“Mluv, odpovím ti na cokoliv, co budeš chtít.” souhlasil Izzy.
“Miluješ mě? Ještě po tom všem, miluješ? Protože jestli mě miluješ, slib, že už mě nebudeš tolik kontrolovat.” Sklopila hlavu. Mrzelo ji, že se s Izzym pohádali.
„Fajn, ale ty mi slib, že nebudeš blbnout s hladovkami. Je ti patnáct, Josefí, měníš se a už konečně nevypadáš jako ramínko na šaty. Jsi krásná a nádherná. Tvoje křivky z tebe dělají ženskou a odlišují tě od těch malých copatých holek, kterých bych se dotkl asi jedině tehdy, kdybych byl pedofil,“ snažil se odlehčit situaci a pousmál se.
„Já vím, ale noviny o mně psali, že se začínám oplácávat a tak mě napadlo, že by bylo dobré, abych si váhu začala hlídat.“
„Tak tady je zakopaný pes! Miláčku, jedna věc, ano?“ Vzal ji za ruku a posadil si ji na klín. „Noviny jsou jen výdělek pro ty, co do nich píší. Zmínili by se tam i o neexistujícím chlupu v podpaží, kdyby za to dostali peníze. Prostě potřebují senzace a lidé rádi řeší život jiných, hlavně ne ten svůj.“
„Jak to mám chápat? Trochu mi uniká, co tím chceš říct.“
„Chci tím jen říct, aby ses vykašlala na nějaké bulvární plátky. Jsou to idioti. Díky nim bych už dávno musel vypadat jako tvůj brácha, protože se najdou i takoví lidé, kteří si myslí, že můj vkus je příšerný a zase naopak, lidé, kteří sympatizují se mnou, nemůžou vystát tvého bráchu. Každý jsme jedinečný a v tom je ta krása. Nechtěj být davová ovce. Nedělej, co po tobě chtějí masy. Buď svá.“
Chvilku si ještě navzájem hleděli do očí a oběma se v nich leskly slzy. Chvíli to Josefína vydržela, ale pak ji začaly pálit oči, a tak se rozplakala.
“Promiň, jsem husa.” Špitla mu do ucha. Načež ji Izzy k sobě přitiskl ještě pevněji. Nic neříkal, ale jen ji pevně držel. Nechtěl, aby jí kdokoliv ublížil a zavázal se sám před sebou, že pro to udělá maximum. Nemluvě o tom, že tahle ochranitelská role se mu začala líbit.
>BERLÍN<
"Ježiš Richie!" Vykřikl Vincent, když uviděl svého kamaráda vyjít z pokoje. Jindy načesané vlasy měl teď příšerně rozcuchané a oči červené, jako kdyby je měl týden v lihu.
"Co se ti stalo?"
"Nic." Odsekl Richie.
"No tak, mluv." Vybídnul ho Vincent. "Jestli se ještě pořád zlobíš na Josefínu, jen jsem ti chtěl říct, že-"
"Jsem ten nejhorší brácha na světě." Začal sám od sebe Richie a větu přeříkal monotónně jako gramofon, až z jeho chování šla hrůza. Nebyl hysterický, ani nebrečel a nerozčiloval se. Jen tupě zíral před sebe.
"Richie, co je s tebou?" Zatřásl jím Vincent a začínal mít o svého kamaráda docela obavy. Pak rychle seběhl po schodech na balkon a přivedl Cayce.
"Měl trávu, to je jasný, jako facka." Prohlásil Cayce a musel se při pohledu na svého zkouřeného kamaráda smát.
"Prosím tě, vždyť Richie nikdy nic nebere. Navíc, jak by se k němu dostala tráva? Tady ji nikdo nepěstuje."
"Jaj, Vinci, jako kdybys nevěděl, že si Izzy někdy zapálí. Nejspíš se mu Richie vloupal do pokoje, když dostal depku a rozhodl se to vyřešit po svém.“
"Já už se zblázním!!!" rozkřikl se Vincent na celý dům.
"Kámo, zdá se, že budeme potřebovat všichni cvokaře." Pronesl Cayce, když táhli Richieho pod ramenem do koupelny, aby ho opláchnuli studenou vodou.
„Zkus mu dát nohy nahoru,“ napadlo Cayce. „Když to se mnou jednou švihlo, pamatuju si, že přesně to se mnou udělala kamarádka.“
„Kamarádka?“
„Mlč a dělej,“ napomenul ho a položili Richieho na zem a nohy mu opřely do úhlu téměř 90° a čekali, až se trochu probere.
"Co tě to napadlo, chlape?" Začal Cayce, když Richie přišel k sobě.
"Jestli jsi to udělal z trucu kvůli vašim, tak ti narovinu říkám, že jsi idiot!"
"Jasný, Josefína je zlatíčko a já jsem zase ten špatný! Ukažme si na něj!!!" zařval a hodil rukou kamsi do prázdna. "Až se to dozví naši, tak mi určitě odpustí. Řeknu jim, že jsem už přeci dost velký na to, abych o sobě mohl rozhodovat sám."
"Brácho, tebe, kdyby takhle viděli vaši, tak tě přerazí vejpůl! Máš průser jako blázen! Nejradši bych ti jednu ubalil sám! Kolik jsi toho do sebe vůbec dostal?" Odpovědi se mu však nedostalo, protože Richie vypnul.
„Bude v pořádku?“ Strachoval se Vincent.
„Ale jo, jen si toho dal hodně.“ Kývnul hlavou Cayce.
„Nevím no, leží tu jako mrtvola.“
„Když si dáš hodně, může tě to takhle vypnout. Ale za pár hodin bude v pohodě.“
„Hodin?“ Vypísknul Vincent. „Neměli bychom přeci jenom zavolat záchranku?“
„Tak hele, Vinci,“ pronesl Cayce a poplácal Richieho po tváři, zařval na něj jeho jméno a Richie se zase probral.
„Co, co, jo, ahoooj Cayce,“ a znovu upadl do hlubokého bezvědomí.
„Holotrop no.“
„Jak můžeš být takhle v klidu, vždyť to může být určitě smrtelně nebezpečné. Neměli bychom zavolat Izzyho? Když má s trávou zkušenosti?“
„Klid, Vincente, zrovna takoví adepti, jako ty, kteří všechno moc prožívají, jsou zralí na to, aby to s nimi po prvním prdu z jointa šlehlo. Richie si dal travku jen v blbou chvíli, to je všechno. Kdyby se zkouřil v dobré náladě a hlavně, kdyby se dost najedl a napil, určitě by to s ním neseklo. Ale ten blboun od včera od večera nic nejedl.“
"Stejně to nechápu." Zašeptal Vincent, když Richieho ukládali do postele.
"Josefína přeci za nic nemůže. Izzy to pro ni připravil jako překvapení, takže o ničem nevěděla.“
"To všichni víme." Souhlasil Cayce. "Jenomže Richie je přesvědčený, že jejich rodiče nadržují víc Josefíně. Proto dnešek celý probrečel a nakonec si zapálil, čímž to všechno ještě umocnil. Prostě paráda." Procedil skrze zaťaté zuby ironicky.
"A myslíš, že už to znovu neudělá?" Strachoval se Vinnie.
"Spousta superstar skončila na peří nebo kokainu." Řekl prostě.
"Jak takhle můžeš mluvit?" Zarazil Vincent a moc nechápal, kam tím Cayce míří.
"Chci jen říct, že by nebyl první, ani poslední. Vzal si to jednou a možná už si příště nedá. To nikdo neví. Nemůžeme koukat do budoucna a malovat si to podle toho, jak potřebujeme. Jsme jenom lidé a nezbývá než čekat. Dát si marjánku není nic špatného, ale je potřeba nad tím mít kontrolu, brát to jako povyražení, dát si trochu a tak dále, co ti budu povídat. Ne se tím zmatlat. To je stejné jako s alkoholem. Pár skleniček ti neuškodí, když je to občas, ale jakmile máš splíny, neměl bys pít. Měl by sis to nejdřív srovnat v makovici.“ Vysvětlil.
"Asi by bylo nejlepší, kdybychom zavolali našemu psychologovi a on se na Richieho přijel podívat, až se proudí, samozřejmě. Celkově by nás mohl prohlédnout všechny. Zdá se mi, že tolik změn najednou nám moc neprospívá.“
"To máš pravdu." Přiznal Vincent a společně pak vyšli na zahradu a sedli si na terasu.
