Zjistila jsem, že přepisováním a upravováním gramatických chyb a doplňováním, trávím snad více času, než tenkrát při psaní samotných jednotlivých kapitol.
Nejraději bych to přepsala celé, ale už nějak nemám energii a odhodlání k tomu to měni 🙂 Zkrátka, je to součástí mé minulosti a stále je to má tvorba, i když už téměř 8 let stará.
Příjemné čtení 🙂
 
Poslední týden utekl rychlejí, než by se kdo u Stringiniových nadál. Slunce nabývalo na síle a každý cítil, že přichází léto.

“Vstávej Pepino! Máš narozeniny!” bylo první, co ten den ráno slyšela od svého bratra,který ji lehce zatřásl ramenem.
“Cože?” vyletěla z postele. “Už dneska? Vážně je to už dneska?” protřela si oči a podívala se na kalendář, který opravdu nelhal. Okýnko bylo posunuté na pátku, takže teď musela být opravdu sobota 23.května.
Najednou se probrala naplno a vysočila z postele, jako by do ní vjel blesk.
“Bože Richie, dneska mi je patnáct! Dneska mám narozeniny, není to báječné?” zajíkala se Josefína radostí a nepřestávala poskakovat.
“Tak se převleč a přijď dolů jo?” vybídnul ji bratr a sám z jejího pokoje odešel. Josefína okamžitě sáhla po teplákových kraťasech a barevném tílku. Seběhla do koupelny, rychle si vyčistila zuby a učesala vlasy. Potom se svezla po dřevěném zábradlí a skokem se ocitla v obývacím pokoji. Opatrně tam nahlídla, protože čekala rodiče s velkým dortem, ale nikdo tam nebyl. Přešla do kuchyně s domněním, že na ni budou čekat snad tam, ale ani v kuchyni nikoho neviděla. Chudák skleslá tedy vyšla na zahradu a sedla si na okraj bazénu. Sundala si z nohou žabky a namočila nohy do vody.
“Super, to jsou tedy narozeniny.” brblala si pro sebe a stříkala vodu daleko kolem sebe. “Myslela jsem si, že Richie pro mě bude mít nějaké překvapení, když říkal, abych přišla dolů. Evidentně je to ale všem jedno.” řekla si potichu. Potom si otřela nohy o trávu, znovu si obula žabky a vešla skleněnými dveřmi zpátky do obývacího pokoje.

“Baf!” cítila, jak na ni někdo zezadu skočil a když se otočila,spatřila Izzyho se zelenými a růžovými melíry propletenými mezi sebou. Lišácky se na ni usmál a hned za ním se objevil Caycee, Jay a Vinnie. A předem z chodby přišli její rodiče, v čele s Richiem, který nesl velký dort s číslovkou 15.
“Happy birthday too you! Happy birthday too you! Happy birthday lovely Josefí! Happy birthday too you!” zazpívali kluci sborem, každý v jiné tónině, takže to samozřejmě znělo naprosto báječně.
Josefína se vrhla k Jayovi a dala mu pusu, potom to samé opakovala u Cayceeho, Izzyho a Vinnieho. Ano, přesně toho Vinnieho, kterého má z celé party nejraději. Řeší s ním všechny svoje tajemství a jestli toho někdo o ní ví nejvíc ze všech lidí, je to právě Vinc.
“Mami, tati, děkuju! Jste báječní!” řekla a objala je kolem krku. Potom skočila do kuchyně, přinesla 8 dezertních talířků a každému ukrojila kus dortu. Její tatík samozřejmě nezapomínal všechno pečlivě fotit a natáčet.
Pak přišlo i na dárky. První si před Josefínu stoupli její rodiče a společně jí předali placatý tenký balík.
“Přejeme ti všechno nejlepší k tvým patnáctým narozeninám.” řekli a oba jí dali pusu na čelo. “Abys věděla, že už jsi opravdu velká, dostala jsi od nás malý dárek. Víme, že už si to přeješ dlouho, tak doufáme, že se ti bude líbit.” Nechali ji, aby si dárek rozbalila.
Hned jak strhla balící papír jí bylo jasné, co od rodičů dostala.
“Notebook! Mami, tati! Jste báječný!” vykřikla a přejela rukou jeho klávesnici. “A má i vypalovačku, USB, všechno je na svém místě. Ten je tedy parádní. Děkuju moc!” řekla a oba rodiče políbila.
“A tady máš něco od nás.” řekl Jay a podal Josefíně malou krabičku. Ona ji otevřela a naskytl se jí pohled na krásné stříbrné visací náušnice. Přesně takové, o kterých mluvila, když prosila matku, aby mohla jet s bratrem na turné.
“Ode mě máš k tomu řetízek.” řekl Vinnie a podal Josefíně krabičku ve stejné barvě jako byla ta první. Josefína ji otevřela stejně horlivě jako tu s náušnicemi a málem se jí roztekla řasenka od slz. Ihned si dala náušnice do uší a Vinnieho poprosila, aby jí řetízek zapnul za krk.
“Doufám, že se ti tohle k tomu bude hodit.” řekl Caycee a podal Josefíně poslední krabičku. Josefína už tušila, co na ni asi bude v krabičce čekat, ale i přes to se jí oči rozzářily radostí, když spatřila jemný řetízek na ruku s malými bílými kamínky. Aby byla kompletní, i jeho si zapnula na zápěstí a všechny kluky samou radostí objala.
“No moment!” řekl Izzy a zase se zazubil. “Ještě já jsem ti nic nedal.”
Nastala chvíle ticha a všichni koukali, s čím se Izzy vytáhne. On však Josefíně podal balík, který vypadal dost podobně jako ten od jejích rodičů, s tím rozdílem, že bylo o něco lehčí.
Josefína si s ním sedla na pohovku a roztřesenými prsty balíček otevřela. Vůbec neměla tušení, čím jí Izzy chce udělat radost a o to víc stoupalo její nadšení a zvědavost. Nakonec balící papír strhla a držela v ruce kožené album.
Kluci si, společně s rodiči, sedli kolem ní a koukali, co vlastně v albu je.
Josefína ho otevřela a koukla na první stranu. Na té byla fotka s klukama a jí samotnou. Vůbec první fotka, na kterou si Josefína vzpomněla.
“Ježiš Izzy, kdes tu fotku vzal? Vždyť je stará už 4 roky!” podivila se a zase měla slzy v očích.
Na fotce vypadala jako prcek a všichni ostatní kluci byli tak jiní! Tedy, hlavně tam chyběl Vincent a Cycee. Místo nich tam však byli Michael a Chris.
“Stýská se mi po nich.” vzdychla Josefína a přejela prstem po jejich obličeji. “S Michaelem byla docela dost velká sranda a Chrise jsem brala jako taťku.”
“Jo, Chris se choval vždycky uvědoměle.” souhlasil Richie a malinko se zasnil. Zdálo se, že i jemu kluci chybí, ale s tím už se nedá nic dělat.
Josefína prolistovala celé album, kde našla několik společných fotek, ale nebyla tam vždycky jenom s Izzym, Vinniem a ostatními kluky. Někde byla zachycená jen sama nebo s rodiči a bratrem. Ale pokaždé to bylo z nějaké velké akce, na kterou Josefína vzpomínala velmi ráda a byla pro ni hodně důležitá. Bylo znát, že Izzy si musel dát hodně práce s tím, aby dokázal vystihnout přesně její pocity a takový dárek dostane člověk vždy od někoho, kterému na něm hodně záleží.
“A tady máš ještě něco ode mě.” naklonil se k Josefíně její bratr a podal jí stejně jako ostatní kluci krabičku.
“Těmi krabičkami asi budu za chvíli zasypaná.” vtipkovala Josefina, když si ji od bratra brala. Pak ji ale také otevřela a vypískla: “O muj Bože, Richie! Je nádherný!” a skočila bratrovi kolem krku.
“S klukama jsme se tak rozhodli, jako že ti každý koupí jeden část z kompletu a uznej, že prstýnek zkrátka nesměl chybět.”
“Je krásný, Richie.” uznale si ho prohlížela a pak si ho dala na prst.
Nádherně se od něj odráželo světlo zvenčí, takže při dopadu slunečních paprsků barevně zářil a ona se cítila neskonale šťastná. Téměř nic nekazilo její radost, až na to, že rodiče si stále trvají na tom, aby zůstala doma a nikam s klukama neodjela.
Snažila se je od toho dne přemlouvat alespoň stokrát, ale pokaždé se jí dostalo stejným odpovědím: “Uvidíme,” od matky a: “Nebudu s tebou o tom diskutovat.” od otce.
Pro Josefínu tento týden byl velmi psychicky náročný, ale tahle oslava s jejími nejbližšími jí opravdu zvedla náladu.
“A ještě je tu něco, co jsme ti s tatínkem chtěli dát,” řekla její matka a stoupla si. V ruce nedržela žádný dárek, ale zdálo se, že by byla radši, kdyby tomu tak bylo, protože samou nervozitou nevěděla, kam s rukama.
“Přemýšleli jsme nad tím celý týden, celou tu dobu, co jsi nás přemlouvala a dospěli jsme oba k závěru, že bys měla-” a pohlédla na svého manžela, jako kdyby chtěla, aby zrovna on sdělil Josefíně onu radostnu novinku.
A tak tedy s s nefalšovaným úsměvem na tváři dokončil to, co jeho žena začala.
“Došli jsme k závěru, že bys měla s Richiem a ostatními odjet na to turné, co bude už za pár dní. A pokud se tady nic nepokazí, ber to jako zkoušku, tak na ta další turné také.”
“Tohle jsou ty nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy měla a všechny dárky včetně toho, tedy hlavně s tím, co jste mi řekli, je báječné. Nečekala jsem, že byste se mohli takhle rozhodnout, ale děkuju vám za to. Moc moc moc!” a vrhla se otci a matce kolem krku. Po chvíli objímání oba pustila a otočila se ke klukům.
“Tak jste to slyšeli.” Prohlásila. “Naši mě pustí s vámi, abych vás mohla česat a pomáhat s vystoupením! Není to fajn?” Načež se jí neostalo vůbec žádné odpovědi, pouze úšklebků a nakrčených nosů. Nevěděla, co má dělat. Jestli jenom stát a mlčet nebo se rozbrečet a vyběhnout do svého podkrovního pokoje.
Pak se ale kluci rozesmáli, nahrnuli se k ní a sevřeli ji pevným objetím.
“Že fajn? No to snad nemyslíš vážně?” zajíkal se Jay. “To je naprosto parádní, famózní, maximální, ale rozhodně to není jenom fajn. Jasný?” Mile se na ni zazubil.
“Na to si musíme připít,” prohlásil Izzy a už se hnal k šampaňskému, když v tom ho něčí ruka přerušila.
“Izzy, Josefína ještě pít nesmí, není plnoletá. Na to nezapomínej.” připomněl mu Josefínin otec.
“Ale pane Stringini, bylo by to jenom dneska a nalil bych jí úplně na dno.” Zvedl k němu oči. “Ne?” a pořád se na něj koukal nevinným pohledem. “Tak ne, dobrá.” souhlasil, protože si jejího otce zřejmě nechtěl rozhádat teď, když už konečně svolil k tomu, aby s nimi Josefína mohla odjet.
“Tady máte všichni skleničky a pro tebe tu mám limonádu.” řekl Izzy a slavnostně Josefíně předal skleničku s růžovou tekutinou, která vypadala díky své barvě dost jedovatě. Ona si ji však on něj bez řečí vzala, mile se na všechny usmála a úplně s každým včetně svých rodičů si přiťukla.
“Chtěla jsem ještě jednou všem poděkovat za báječnou oslavu. Izzymu za nádherné album plné vzpomínek,” spiklenecky na něj mrkla. “Vincovi, Jaovi,Cayceemu a Richiemu za nádhernou soupravu šperků, která se mi opravdu moc líbí a svým rodičům za notebook a splnění největšího přání, jaké jsem kdy měla. Děkuju všem a chci abyste věděli, že všechny mám moc ráda.”
Nnačež se ozvalo: “Na Josefínu! A ať se jí u nás mezi [as fajfáky] líbí.” pronesl Izzy a tentokrát zase na Josefínu mile mrknul on. Josefína trošku zčervenala a rychle se napila svojí nealkoholické šťávy.

Oslava probíhala jako každá jiná. Všichni pili, cpali se Josefíniným narozeninovým dortem, někdy se něco vylilo na stůl a někdy zase někdo někomu nakopnul holeň, protože se na pohovce všichni mačkali jako sardinky. Přesto se všichni báječně bavili a probírali, co budou dělat na turné a jak by si měl nechat příště Izzy udělat vlasy. Smáli se a vtipkovali a Josefína opravdu cítila, že teď je mezi lidmi, kterým na ní záleží a že opravdu jenom na ně se může spolehnout.

“Tak kdy se budu muset připravit na odjezd?” zeptala se Josefína Richieho, když všichni odešli a oslava skončila.
“Dneska je sobota a odlítá se ve čtvrtek. Zabal si teda tak, aby ti to vyhovovalo. Jestli to stíháš ve čtvrtek před odletem, tak klidně.” pokrčil rameny a hodil po Josefíně jablko.
“Víš přeci, že jablka nesnáším a mám na ně alergii.” a hodila ho bratrovi zpátky. “Nemluvě o tom, že po všech těch lahůdkách se do mě už vážně nic nevejde,” vyfoukla břicho, jak nejvíce mohla, aby dodala svému tvrzení patřičnou váhu.
“Ve čtvrtek si tedy říkal, že se odlítá.” opakovala si spíše pro sebe, než aby se Richieho ptala. “A letí se ráno nebo večer?” Zeptala se a spíš ze zvyku sáhla do misky pro oříšky, které vedle ní ležely. I když ještě před chvílí demonstrovala svou nacpanost, teď je chroupala jeden za druhým.
“Sakra Josefíno, musíš takhle hltat? Vypadáš potom jako křeček, který si schovává zásoby na zimu.”
“Plo-plobmiň-“
“Radši mlč, nebo z tebe ty ořechy vylítnou.” Varoval ji Richie a musel se při pohledu na svojí mladší sestru smát.
“Mimochodem, odlítá se v 10:00. A pojedeme pryč asi tak na týden nebo osm dní. vidíme, jak všechno bude probíhat. Taky je dost možné, že dorazíme domů dřív. Posloucháš mě?” zeptal se, když si všimnul toho, jak zaujatě Josefína civí z okna.
“Co? Tedy, jo. Jo, poslouchám tě.” Zalhala.
“Opravdu?” Podíval se na ní podezíravě a založil si ruce na prsou. “Řekni mi tedy, co jsem ti právě říkal. Víš v kolik se odlítá, nebo jak dlouho na turné budeme?”
Josefína se jenom zamyslela, svraštila čelo, spolkla zbytek ořísků a řekla: “No, odlítá se ve čtvrtek…V osm hodin ráno?” a zazubila se na Richieho nevinným úsměvem.
“Sakra Pepino! Když ti něco vysvětluju, mohla bys být tak hodná a poslouchat mě? Navíc, ještě když jsi se ptala a zajímalo tě to. Odlítá se v 10:00 a víckrát to opakovat nebudu.” řekl výhružně a zakousnul se do jablka, které Josefína před chvílí odmítla.
“Fajn, omlouvám se. Jenomže na ulici jel Tobby s Luisem a tak jsem jenom koukala, kam jedou.” Vymlouvala se.
“Máš poslouchat, co ti říkám, ne čučet po klukách,” naježil se její bratr. Byla to pořád jeho malá sestřička a nepřicházela v úvahu, že se kolem ní bude ochomítat nějaký floutek.
Mezitím, co se sourozenci dohadovali si pan a paní Stringiniovi povídali u bazénu o tom, jestli udělali dobře s tím, že dovolili svojí dceři cestovat po světě.
“Kathleen, Josefína je ještě malá. Tedy ne malá, ale příliš mladá na to, abychom jí pouštěli na turné s jejím bratrem.”
“Roberte, už jsme jí to slíbili a nemůžeme svoje rozhodnutí brát zpět. Mimo jiné, určitě jsi si všiml toho, jak pozoruhodně si jsou s Richiem podobní. Jako kdyby je cosi propojovalo.”
“Sama víš, že je to nemožné.” zavrtěl hlavou nevěřícně pan Stringini. “Richieho jsme adoptovali a Josefínu také, i když až po pěti letech. Není možné, aby si byli nějak podobní, natož propletení.”
“Ať tomu věříš, nebo ne, je tomu tak.” trvala si na svém paní Stringiniová. “Sice jsou oba adoptovaní a dokonce každý je od jiných rodičů, ale mají mezi sebou pouto, jaké jsem neviděla ani u ostatních sourozenců. Pamatuješ si snad někdy, že by Josefína na Richieho žalovala jako ostatní mladší sourozenci? Nebo že by si snad Richie na Josefínu stěžoval? Vždycky spolu řádně vycházeli a problémy, které mezi nimi vznikly, zase hned zanikly.”
“Ale miláčku, Richie je ke své sestře prostě jen tolerantní. Také jsme ho tak vychovali.” Nedal se oblomit pan Stringini. “Zkrátka pořád trvám na tom, že jsem ji v tom neměl tolik podporovat.”
“Nezapomínej Roberte, že Richieho jsme nechali tvořit už od dětství. Nemyslíš, že by to Josefíně mohlo být líto, kdybychom jí něco podobného zakázali? Nezapomínej, že je ve velmi zranitelném věku a naše ochranitelské chování by si mohla vyložit i tak, jako že ji nemáme rádi právě kvůli tomu, že je adoptovaná.”
“Ale to je přeci nesmysl! Proč by něco takového měla říkat?” zarazil se.
“To nevím,” pokrčila rameny jeho žena. “Jenom říkám, co se může stát, pokud bychom naše rozhodnutí změnili. Josefínu mám ráda stejně tak jako Richieho. Ani jednomu nedávám přednost a byla bych nerada, aby si Josefína něco takového myslela.”
“A ty si myslíš, že kdybychom-“
“Nemyslím si nic, Roberte. Jen říkám, abychom svá rozhodnutí neměnili a dali Josefíně šanci. Ať se sama ukáže, jak moc je dospělá. Pokud v téhle životní zkoušce neuspěje, je samozřejmě jasné, že na další turné už nepojede a s trdlováním ve skupině se bude moct rozloučit. To jsou však rizika, se kterými počítá.”
“Asi máš pravdu.” Uznal pan Stringini a podrbal se na hlavě. “Ale stejně bych si s ní o tom měl promluvit. Aby věděla, že jí věříme a vkládáme do ní svou plnou důvěru.”
“To by bylo opravdu na místě.” připustila jeho žena a sundala si lehký župan a slunila se na lehátku. “Ostatně při dnešní večeři na to bude dostatek času.”
“Raději bych to s ní probral někde o samotě, aby nás nikdo nerušil.” řekl a stejně jako jeho žena se opřel o lehátko a nechal na sebe dopadat sluneční paprsky.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account