“Izzy…!!!” Zvolala Josefína. Schovala si obličej do dlaní a usedavě plakala. Pak znovu zvedla svůj pohled k místu, kde před chvilkou stál Izzy, a viděla, jak z pod větví kouká jeho bezvládná ruka. Teď to nebyl sen, hleděla do tváře kruté realitě.
“Co se stalo? Josefíno? Co se stalo?!” řval Vinnie, který vyletěl ze stanu jako první. “Slyšeli jsme oborvskou ránu, jak práskl hrom.” Koktal.
Josefína však nebyla schopná slova. Jen tupě koukala na Izzyho ruku. To už k ní přiběhli i ostatní.
“Kámo!” zařval Jay a vrhnul se ke stromu, aby Izzymu pomohl. Izzy na něj jenom zoufale pohlédl a pak pronesl.
“Moje noha! Mam v pr*eli nohu.”
“To asi všichni. A dokonce dvě.” snažil se Jay situaci zlehčit, protože tušil, jak moc Izzy musí trpět bolestí. K jeho úžasu, se Izzy uchechtl.
“Je to v pořádku.”kývnul na kluky a uplakanou Josefínu. “Má jen zaklíněnou nohu. Jinak na něj spadly naštěstí jen lehčí větve.” Tahle věta zapůsobila na Josefínu jako mávnutí kouzelného proutku. Najednou, jako kdyby její ochromení povolilo a snažila se o pohyb v před, směrem k Izzymu.
„Zůstaň na místě, brácha tě odnese domů a my s Izzym přijdeme hned za vámi,“ poručil Jay, když viděl, jak se Josefína plazí k místu nehody.
Richie Josefínu vzal opatrně do náručí a odešel směrem k domu.
Izzyho se klukům podařilo zpod stromu vyprostit a odtáhli ho kousek od nehody. Višeň byla naštěstí nízká a měla úzký kmen, a tak se zdálo, že jeho stehenní kost by nemusela být ani zlomená.
 
“Zlato, zlato moje,” plakala Josefína, když Izzy s podporou Jaye a Cayce dopajdal do obývacího pokoje. Jen co se posadil na gauč, mu Richie podložil bolavou nohu židlí vystlanou polštáři. a Josefína se k němu přitiskla, jak nejvíc jen dokázala. Sama už měla kotník namazaný chladivou mastí a ovázaný obvazem.
Izzy Josefíně objetí oplatil a vroucně ji políbil.
“Tys to věděla, promiň. Byl jsem pitomý. Neměli jsme stanovat.” Řekl a pohladil ji po vlasech. “Vůbec si tě nezasloužím.” Znovu ji políbil. “Jsi moje krásná vědma. Miluju tě, promiň, promiň mi to moc.”
“Nemám ti co promíjet, miluju tě, miluju a hlavně, že jsi v pořádku. Nejradši bych tě umačkala. Ten strach, jaký mnou projel, když ses zastavil pod tou višní, to si nedovedeš představit. A pak? Myslela jsem, že je konec.“
“Řekne mi prosím vás někdo, o co tu jde?” Zarazil se Jay a pohlédl na zamilovanou dvojici.
“Jak jsi tohle mohla vědět? To přeci nemohl předvídat nikdo.” Nasadil přísnější tón, jako kdyby snad čekal, že tím, jak pustí hrůzu, oni pustí své tajemství. Odpovědi se mu ale nedostalo.
“Měli bychom tě odvézt na pohotovost. Ta noha vůbec nevypadá dobře.” usoudil Richie. „A taky uberte na hlasitosti, nebo se probudí babička s dědou a to by bylo teprve to pravé pozdvižení.“
“Dám ti pod lýtko nějaký klacek a potom ti to ovážu. Babi s dědou tu nemají nic jiného než škrobák, tak prozatím bude muset stačit tohle.”
“Kámo, buď trochu jemnější. Bolí to jako blázen.” Syknul Izzy, když mu ji Richie ovazoval.
“Ještě chvíli to vydrž.” Odpověděl a za chvíli byl s první pomocí hotový.
“Dobrá, Josefína zůstane tady semnou a Vincem. Vy, Jayi a Cayci, vezmete Izzyho autem na pohotovost. Někdo tu musí zůstat, protože se nemůžeme všichni vypařit jen tak.“
“Ani náhodou!” Vzepřela se Josefína a krkolomně se drápala na nohy. V kotníku jí tepalo, jako kdyby jí do něj někdo bušil kovadlinou.
 “Jedu s Izzym.” Pronesla rázně a s pokřivenou tváří plnou bolesti pohlédla na bratra.
“A co se stalo tobě?” všimnul si toho konečně. Ona ho však odbyla jen tím, že teď není dobrá doba na vysvětlování a kulhala směrem ke klukům, kteří už podpírali Izzyho.
“Dobrá, tak já vezmu ty dva lazary s sebou a Cayce tu můžeš nechat.” řekl Jay, načež Vinnie vzal Josefínu do náručí. Ona se na něj mile usmála a Izzymu zajiskřilo v očích. Normálně takový nebyl, ale trochu ho štval Josefínin pohled. Byl to jen kamarádský úsměv, anebo je za tím něco víc? A proč ji Vincent tak jemně drží. Nedal na sobě však nic znát.
Do nemocnice dorazili přibližně za hodinku, protože cesta tam trvala docela dlouho a zpátky také. Museli si dávat na silnici pozor. Jednak jeli dědečkovým starým pick upem, a pak, cesta byla mokrá a kluzká.
Nazpátek Josefína i Izzy naklusali s ortézou. Josefína pouze na chodidle, aby měla zafixovaný kotník a Izzy s ortézou přes celou nohu kvůli vyhozenému kolenu.
Za celou dobu nikdo nezahmouřil oka a tiše rozebírali poslední hodiny té noci.
„Nevím jak vy, ale já dneska asi neusnu,“ protáhl se Cayce. „Je skoro pět a mám v hlavě takový chaos, že spánek je to poslední, na co teď myslím. Pomyšlení, že bychom přišli o tebe, kamaráde..“ Oklepal se a poplácal Izzyho přátelsky po rameni.
„Tak já půjdu rovnou udělat snídani, když jsem ta bačkora,“ navrhl Jay a všichni se pomalu přesunuli do kuchyně.
 
Jen, co Jay sklidil ze stolu, po schodech sešel Richieho a Josefínin děda s rozespalým kukučem. Pleskal pantoflemi o dřevěnou podlahu a pásek od županu za sebou vláčel jako dračí ocas.
“Dneska jsem si teda pěkně dáchnul.” Zívnul při pohledu na hodiny. Nebylo na nich o nic víc, než před velkými hody, které se dnes ráno v kuchyni pořádaly.
“Podle té haldy ve dřezu soudím, že jste tu měli pěkné rozkroje.” Zasmál se a zamířil ke špajzce, aby si vyndal včerejší chleba a kus salámu.
“Klidně se posaď, dědo.” vybídla ho Josefína s nohou na babiččině židli. “Dneksa totiž dělá snídani Jay a docela mu to jde, tak bychom byli neradi, aby vypadl ze cviku.” Pak rychle strčila nohu pod stůl, aby si dědeček ničeho nevšiml. Alespoň ne hned.
Dokonce se jí zranění podařilo skrýt i před babičkou, kkterá dorazila v zápětí.
 
“Tady byl někdo šikovný.” Pronesl po snídani, když se Josefína s Izzym a zbytkem party šourali od stolu. “Copak se Vám stalo? Doufám, že jste taky nedostali v noci nějaký praštěný nápad lézt po ztrouchnivělých trámech, jako tady tihle dva.” Povytáhnul obočí a pohlédl přitom na Richieho a Cayce.
Pak jim pomohl otevřít dveře. Jakmile ale vyšel z domu na terasu, všiml si padlého stromu úplně v rohu zahrady.
“Moje milovaná višeň. Co se s ní stalo? Vy jste ji porazili?” Řekl s úzkostí v hlase.
“Ten strom tu stál už tolik let, drahý. A mluvili jsme o tom, už tak dlouho, že by měl jít pryč.” Položila mu ruku na rameno babička.
“Ale my ho nepodsekli.” Zavrtěla hlavou Josefína. “V noci do něj uhodil blesk. Vidíš, že tu nemá stopy od pily, je prasklý vejpůl,“ upozornila dědu a seskákala po třech dřevěných schodech na trávu, ale neuvědomila si, že je stále mokrá kvůli nočnímu dešti a znova sebou sekla na zem, stejně jako v noci.
Babička jí ihned přispěchala na pomoc.
“Pršelo, byla bouřka a ten strom spadl bohužel na Izzyho, když šel v noci na záchod
“Proč jste nám nic neřekli? Mohli jsme vás odvézt do nemocnice. Vždyť to není jenom tak. Izzy může být zraněný i jinak a co ta tvoje noha, jak pajdáš?”
“Babi klid, už je to v pořádku, koukni.” A zvedla nohu do vzduchu, aby si všimli ortézy. “Ve chvíli, kdy se to stalo, nás Jay odvezl na pohotovost a tam zjistili, že mám vymknutý kotník a Izzy pochroumanou nohu. Udělali mu pár stehů na předloktí a nakonec mu dali ortézu stejně jako mě. Má vyhozené koleno, nebo odražené koleno. Něco takového doktor říkal.”
“A na to stačí ortéza?” podivil se děda, kterému se to nezdálo, jako dobrý nápad.
“Hlavně máme mít klidový režim.” Pronesla sklíčeně, čehož si Izzy všimnul a objal ji kolem pasu.
“To je právné, jen buďte v klidu,” brblal děda a už se k nim hnal. “Bábo, vyndej ze stodoly ten proutěný stolek s židličkami. Uděláme si sezení na terase. Když mají být mladí v klidu, tak budou relaxovat a ne tu lítat po zahradě.” řekl rázně a tak jim nezbylo nic jiného, než po schodech, po kterých před chvílí seskákali, zase vylézt zpět na dřevěnou terasu.
“Tu bábu ti vrátím na vdolečkách.” Zavolala na něj babička. “Dostaneš jeden a ke všemu bez povidel a šlehačky.”
“Vím, že ji to vždycky napruží.” Ušklíbl se a dal Josefíně pod zadek polštář. “A mě pak děsně baví ji pozorovat, jak se rozčiluje.”
“Co si to tu zase šuškáte?“
“No, jenom jsem tady mladým říkal, jak ti to dneska strašně sluší.” Vtipkoval děda, protože babička ještě nebyla učesaná, oblečená v pyžamu a kytkovaném županu a dokonce se ještě nestihla ani namalovat.
“Dědku bláznivá.”
“Dědek? Já jsem dědek, jo? To se ještě uvidí, kdo komu co srazí na vdolečcích.“ Zasmál se a ostatní se k němu přidali.
“To se takhle hádají často?” prskal smíchy Vincent, který málem vylil hrnek s čajem.
“Skoro pořád.” Ušklíbnul se Richie a pohlednul okýnkem do kuchyně. Babička zrovna stála u kuchyňské linky a vyndávala sítko s čajem z velké konvice. Děda se k ní zezadu připloužil a políbil ji na krk. Pak ji objal kolem ramen a dal babičce ještě jednu štípanou pusu na tvář. Ona se jen zarděla jako školačka a rozverně nadskočila, když ji děda zlehka pleskl po zadku.
„Ale mají se rádi a to je hlavní,“ dodala Josefína, která se při pohledu na tu scénu spokojeně usmívala a byla šťastná, že nakonec všechno dobře dopadlo.
Chytila Izzyho za ruku a on ji jako pravý gentleman políbil.
Ano, všechno bylo dokonalé.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account