Omlouvám se, že jsou kapitoly tak krátké, ale snažím se alespoň o zveřejňování postupně. Mám toho teď trochu víc, a tak alespoň takhle po částech ukojím Vaši zvědavost.
Myslela jsem, že mi práce půjde lépe od ruky, ale zlepšilo se nám tu počasí, už nemáme taková vedra, tudíž trávíme více času venku, a do toho se náš malý kabrňák rozhodl nejenom, že bude v 6měsících sedět, lézt po čtyřech a skákat šipky do dálky, ale také to, že bude zkoušet stání, a tak nemám stání já. Protože uhlídat ty naše dva rošťáky je asi takové, jako hlídat pytel blech 🙂 *heart*
Richie nakonec týden s babičkou přežil ve zdraví a nakonec mu bylo až líto, že už babička odlétá pryč.
“Měj se krásně, babi.” popřála jí Josefína šťastnou cestu, když se s ní všichni loučili na letišti.
“Vy se také mějte hezky, dávejte na sebe pozor a ne že budete vyvádět nějaké rošťárny. Ten, na koho apeluju, moc dobře ví,” mrkla na Josefínu.
“Bude se nám stýskat.” Přiznal Richie a objal ji. Pak ji objala i Josefína, jejich matka a nakonec i babiččin zeť.
“Hlavně nezapomeňte na to stanování.” Zdůraznila ještě, než odešla směrem k terminálu. A ve chvíli, kdy Josefína zaslechla slovo stanování, chytla ji stejná křeč do břicha, jako už mnohokrát prve v hotelu. Posadila se na letištní sedačku a předklonila se. To bylo ale ještě horší, a klesla na kolena. Jednou rukou se držela za břicho a druhou se opírala o zem.
“Josefí, co se děje?” vyděsil se její bratr a spěchal jí pomoct. “Josefí, posloucháš mě?” lomcoval s ní.
“Zlato, co se děje?” zděsili se jejich rodiče a zvedli svou dceru ze země. Kolemjdoucí na ně se zaujetím civěli, ale nikdo jim nenabídnul pomoc
“Josefí, zlato, jsi v pořádku?” ptala se matka a jemně jí poplácávala rukou po tváři. Netrvalo to dlouho a stejně prudce, jak bolest přišla, opět odezněla.
„Mami, bude to dobré, zvládneme to,“ uklidnila babičku Josefínina maminka a políbila ji na tvář. Neměj strach. Vezmeme Josefínu pro jistotu k lékaři.
“Pojedeme hned k doktorovi.” prohlásil Josefínin tatínek rázně. “Musí se na tebe podívat. Pokud jsi měla takovéhle křeče, není to jen tak.”
“Ne tati, já už jsem v pořádku.” přiznala Josefína, ale nezdálo se, že by to na jejího otce nějak zabralo. Byl skálopevně rozhodnutý o tom, co právě řekl.
“Tati prosím, cokoliv jiného, ale doktora ne. Vážně jsem v pořádku, už se to nebude opakovat, slibuju.”
“Ty děláš, jako kdybys to udělala naschvál a mohla to ovlivnit.” Rozčiloval se její otec, protože už tak byl dost nervózní z toho, co se stalo. “K doktoru tě vezmu a nebudeme o tom diskutovat. Nehodlám, aby to bylo něco vážného a tobě se něco stalo.”
“Josefí, tatínek má pravdu. Myslíme to dobře.” přesvědčovala ji její matka a najednou Josefíně svitlo! Vzpomněla si na to ráno v hotelu – Výmluva prve zabrala na Izzyho, proč by to teď nemohlo fungovat stejně i u rodičů.
“Víš mami, to není tak, jak si myslíte.” Prohlásila a naklonila se k matce o trochu blíž.
“Jde totiž o-” a zbytek už nebyl slyšet, protože si dávala moc dobře záležet, aby to neslyšel jak její otec, tak Richie.
“Skvělý pokus, zlato.” usmála se její matka. “Ale tak velké křeče, abys nám z nich omdlévala? A i kdyby, o to větší důvod, abychom k doktorovi zajeli.” Chudák Richie i úan Stringini jen nechápavě koukali, jako kdyby se snad ty dvě bavily nějakou cizí řečí.
“Jenomže v tom hraje roli i to, že jsem dnes vůbec nic nepila.” zkusila to naposledy a modlila se, aby jí matka to uvěřila. Bála se doktora snad ještě víc než toho, že se křeče zase někdy vrátí.
“Uvědomuješ si, co všechno se může stát, jestli nám lžeš?” a probodla ji přísným pohledem.
“Ano, vím. A proto vám taky říkám pravdu.” Zalhala znova. Nebyla zvyklá si takhle vymýšlet. Neříct celou pravdu, to snad ještě ano, ale takhle z rodičů dělat blbce, v tom moc zkušenosti neměla. „Už se mi to jednou stalo. Bolí mě břicho protože… Však ty víš. A neomdlela jsem bolestí, ale nejspíš proto, že jsem dehydratovaná.“
„Opravdu?“
„Opravdu, mami, opravdu.“
“Dobře, Roberte, otoč to.” řekla jeho žena a kývla na Josefínu, že se může zase posadit na sedačku. Ona si jen oddychla, dala si vlasy pryč z obličeje a vyťukala Izzymu smsku, že už zítra přiletí zpátky do Berlína. O té její opakované křeči se mu raději nezmínila, ale dost jí vrtalo hlavou, proč se ozvala přesně ve chvíli, kdy babi řekla slovo stanování. Co je na tom tak divného, že… A pak jí to došlo!
“STANOVÁNÍ!!!” vykřikla do ticha, až sebou všichni trhli, včetně jejího otce, který v úleku dupnul na brzdu, až to s nimi cuklo.
“Janku bláznivej.” Vykřikl a vlepil jí pohlavek. Pak se opřel o opěradlo sedačky a ztěžka oddychoval. Chvíli jen stáli, a když se otec uklidnil, dalo se auto znova do pohybu.
 
“Můžu dál?” zeptala se, když si Richie balil věci s sebou do Berlína, kam měli odjet. U rodičů byli jen na týden, stejně jako jejich babička a teď už museli zpátky tam, kam patří.
“No jasný.” řekl a nahrnul si tašku s věcmi pod postel.
“Děje se něco? V autě ses chovala dost podivně.” A oba se posadili k němu na postel.
“To bych ti právě ráda vysvětlila. K babi do Arizony nemůžeme.” Prohlásila. “Je to daleko složitější, než by se zdálo a nemůžu ti to vysvětlit, ale nejde to.” Zakroutila hlavou.
“Moment, vždyť ses tam tolik těšila.” Nechápal její bratr. “Arizónu miluješ a dědu jsme tak dlouho neviděli. Proč jsi najednou změnila tak rychle svoje rozhodnutí?”
“Jak jsem říkala, nedá se to vysvětlit.”
“Všechno jde, protože všechno má svůj důvod. A já ho potřebuju znát. Přeci, tohle tvoje chování, ten kolaps, křeče, není to normální.”
“Nepřišla jsem se hádat.” Špitla Josefína sklesle. “Chtěla jsem ti to jen vysvětlit. Copak tys nikdy neměl prostě nějaký důvod, kvůli kterému ses rozhodl jinak a nechtěl jsi o něm mluvit?”
“Nevím, spíš ne. O co jde, Josefíno,” zkusil to ještě znova, ale Josefína dál zarytě mlčela. Měla strach, že pokud bratrovi přizná, o co přesně jde, bude ji mít za blázna. Ostatně po tom incidentu s novinářem se v tom utvrzovala o to víc.
„Ne, jen tohle jsem ti chtěla povědět. Arizona padá, nesmíme tam jet. A teď si půjdu dobalit věci.” řekla a zvedla se. Přešla ke dveřím a pak se k bratrovi ještě otočila čelem: “Doufám, že o tom budeš přemýšlet.” a zavřela za sebou. Nechala ho v pokoji úplně zmateného a on teď jen seděl a přemítal nad tím, co mohlo asi Josefínino rozhodnutí změnit a proč se najednou chová tak prapodivně a vyšinutě.
 Josefína si však uvědomila to, co jí bylo už dlouho tolik nejasné. Je to zcela zřejmé! Vždyť se jí pořád dokolečka zdá ten sen o stanování a o Izzym. A teď je jejich babička pozvala k nim do Arizony na stanování na zahradě, kde je spousta stromů. Jestli tam pojedou, tak riskuje Izzyho život!

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account