Izzy vyjel se svou taškou do pátého patra a kartou si odemkl dveře číslo 235. Dýchla na něj svěží a jemná vůně pomeranče s příměsí skořice.
Uprostřed pokoje stála velká manželská postel, z každé strany noční stolek a vlevo byla další místnost, o něco menší a bez dveří, kde stála pohovka, křesílka, konferenční stolek a na stěně visela velká LCD televize.
„Budeme to muset nějak spolu překlepat, Richie mě vyhodil z pokoje,“ pronesl Izzy a hodil dramaticky tašku na zem vedle Josefíny, která si skládala do skříně svoje oblečení.
„Bože, pohádali jste se až tak moc?“
„No, spíš hůř,“ pokračoval ve svém teatrálním vystoupení dál. „Dokonce mi… Nevím, jestli ti to mám říkat.“
„Vyklop to, Izzy,“ naléhala Josefína a vzala jeho obličej do dlaní. Jemně ho pootočila doprava a pak zase na druhou stranu. „Dostal jsi ránu?“ strachovala se o něj.
„Ví o všem a máme volné pole působnosti!“ Zvolal, načež Josefína samou radostí vytřeštila oči a skočila mu do náručí. Nohama se mu omotala kolem pasu a hlavu zabořila do ramene.
„Můj bože! Můj bože!“ vřískala štěstím. „Už se nebudeme muset schovávat a hrát si na něco, co není! Konečně budeme ostatními respektovaní a nebudeme muset poslouchat bráchovy moralistické řeči.“ oddechla si.
„Myslí to s tebou dobře, na to nezapomínej.“ Připomněl jí Izzy ve vší té euforii.
„Taky mě to ze začátku mě to docela dost štvalo. Ale tak znáš kluky, navíc Richie jako tvůj brácha se v tom zkrátka musel angažovat.” zasmál se. “Mimochodem, nezdá se ti, že je tu nějaká zima?”
“Ani se mi nezdá, tak nějak akorát,“ odvětila a skočila zpátky na zem. Došla ke svému telefonu, který měl zabudovaný teploměr a ukázala ho Izzymu. „Vidíš, jedenadvacet, to není žádná-„ Nedořekla větu, protože Izzy ji popadl a povalil na postel.
“Opovaž se, nééé.” chechtala se, když ji rukou přejížděl po zádech. Moc dobře věděl, že je na zádech lechtivá a rozhodl se ji trochu potrápit. Ale jakmile přestal a políbil ji, Josefína ho ze sebe shodila.
“Myslel jsem, že dokončíme, to co jsme včera načali.” Nedal se odradit Izzy a začal Josefínu hladit znova. Bylo vidět, jak ji stojí hodně přemáhání, vzdorovat mu. Jenomže byla bojovné povahy a Izzymu nedávala nic zadarmo.
“To bychom mohli.” připustila.Izzy jen přihmouřil oči a pousmál se. “Ale…”
“Ale?” opakoval po ní.
“Tak uvidíme, jak se povede zítřejší koncert.” Provokovala ho. “A když dopadne alespoň z části tak dobře, jako ten předchozí v Sydney, tak řeba potom něco možná bude.” Laškovně se na něj uculovala.
“Jo tak takhle ty na mě.” Obkročmo si na ni sedl a chtil ji ruce. “Přistupuju na tvou hru.” Souhlasil a z jeho pohledu bylo vidět, že má něco v úmyslu. “Chceš válk? Máš ji mít.” Pousmál se.
Tohle jejich provokování bylo nekonečné. Oba byli do sebe jako diví a museli se takhle vytáčet.
“Válku?” podivila se naoko Josefína, jako kdyby nevěděla, o čem to Izzy mluví. On se však nad ni naklonil a vášnivě ji políbil. Oběma tlouklo srdce, a kdyby jim nešlo o výhru a porážku toho druhého, tak už po sobě skočili.
Izzy se na Josefínu vyzývavě podíval. Pak pustil její ruce a přetáhl si tričko přes hlavu. Odhodil ho vedle postele a ona se mezitím podepřela a zaklonila hlavu. Nechala si vlasy splývat po zádech a pousmála se.
Oba dva se snažili toho druhého dohnat k šílenství a docela se jim to dařilo. Josefína myslela, že z Izzyho těla umře a on zase, že vybuchne z toho, co mu Josefína předvádí. Samozřejmě stačilo ještě pár pokusů toho druhého vyřídit a nakonec to nevydržel ani jeden.
“Vzdáváš se?” zeptala se Josefína a úplně cítila, jak jí žilami proudí adrenalin. Nezbývalo nic jiného, než útok nebo útěk. Svůdně se na Izzyho usmívala.  Najednou ji však přetočil na břicho.
“Ne, ale vzdáš se ty.” prohlásil, když už bylo úplně jasné, jak to celé skončí.
“No jasný, to bych chtěla vidět.” popíchla ho Josefína, protože ho chtěla vyprovokovat ještě víc, což se jí podařilo a Izzy jí začal vyhrnovat triko výš a výš, až obnažil celá její záda. Když jí triko sundával, zapraskaly její vlasy elektřinou a na chvilku se rozježily.
Izzy z Josefíny slezl a nechal ji, ať se přetočí zpátky na záda.
„Není to nemravné? Chodit bez podprsenky?“ Pokáral ji moralistickým tónem, přiblížil se k ní a začal jí líbat prsa.
„O nic víc nemravnější, než to, co právě děláte, pane Gallegosi, jsem z toho celá v rozpacích.“
„Hm… to abych ti sundal kalhotky a na ty tvoje rozpaky se podíval,“ řekl perverzně, načež ze sebe začali oba divoce shazovat poslední kousky oblečení.
 
“Jsi takový můj princ na bílým koni.” Řekla mu, když bylo po všem.
“Ne, jsem tvůj rytíř na koni tak černým, že barvou splývá s nocí.” prohlásil hrdě. “A jako správný rytíř mám povinnost tě chránit před vším zlým.”
“Miluju tě.”
“Já tě taky miluju.” prohlásil Izzy a přivinul si ji k sobě o trochu blíž.
Leželi vedle sebe v objetí a pomalu usínali
 
“Nééé! Prosím, ne!“
“Klid, klid. Jsem tu s tebou. To bude dobrý. No tak … Pšt… ” uklidňoval Josefínu Izzy, když sebou začala uprostřed noci házet. Vzal ji do náručí a hladil ji ve vlasech, aby se uklidnila.
“Izzy, já už nechci.” naříkala a zdálo se, že ji něco opravdu vyděsilo. “Už nechci…” a slzy se jí kutálely po tvářích. Do toho se přidala úporná bolest břicha a zase nemohla dýchat.
“Co se děje, Josefí?” Strachoval se o ni. Přes den bylo všechno v pořádku a najednou se celá chvěje a v očích má hrůzu.
“Nemůžu ti to říct. Nemůžu.” vzlykala. “A hlavně o tebe nechci přijít.”
“Nepřijdeš o mě. Já tu budu s tebou, vždyť to víš.” Izzy nechápal, proč se o něj Josefína tolik bojí. Za celou tu dobu ani na chvíli nezaváhal. Josefína tudíž neměla důvod k obavám.
“Já se bojím! Je tam les a stanujeme… Pak začně bouřka a ty jdeš ven. A pak…Izzy, já o tebe nechci přijít. Prosím.” Vypadala opravdu zoufale a Izzy neměl tušení, jak ji utišit.
“Josefí, zlato. Teď mě poslouchej, ano? Je to jenom sen. Byl to jen zlý sen. Jsem u tebe a nic se mi nestane.”
“Už nemůžu… Vrací se mi to od doby, kdy jsem si připustila, že mě přitahuješ. Pořád je to dokolečka a mam před očima ten obraz, jak tam jenom bezvládně ležíš. Poprvé jsem tomu nepřikládala žádnou váhu, ale teď, když se to vrací pokaždé, když klimbnu…”
“Nemysli na to a hlavně zhluboka dýchej.” Poradil ji, když její bolest břicha neustávala. “A nelíbí se mi to. Hned zítra zavoláme doktora, aby se na tebe podíval.”
“Ne, to je dobrý. Už to ustává. Podle mého je to jenom nějaká reakce na jídlo.”
“Žádné jenom! Jsem s tebou, na to pamatuj a zítra prostě zajdeme za tím doktorem, abych měl jistotu, že jsi v pořádku. V tomhle si myslím, že radši třikrát zbytečně, než jednou pozdě. A vidím, v jakých křečíš se svíjíš. Může to být klidně od nervů, pokud se ti ten sen vrací, tak třeba klasická neuróza, ale doktor se na tebe podívá a basta.”
 Josefína si jen otřela slzy a přetáhla si peřinu přes ramena. Stulila se k němu do klubíčka a zanedlouho usnula.
 Horší to však bylo s Izzym. Cítil povinnost dávat na ni pozor, a tak ještě chvíli bděl nad jejím spícím tělem, než mu hlava klesla na ramena a on vsedě usnul s rukou přehozenou přes její drobná ramena. Že by však spal klidně, se říct nedá. Naštěstí zanedlouho se začalo rozednívat a pro oba ta děsivá noc skončila.
O tom snu, který se Josefíně zdál, raději nemluvili a jejich ráno probíhalo jako každé jiné.
 
“Čemu se směješ?” zpetal se Izzym, když si společně s Josefínou čistili zuby.
“Ale, jenom jsem si uvědomila, jak asi musí Vinnie nebo Richie řádit. Úplně je živě vidím, jak se perou o zrcadlo, anebo se dohadují o tom, kdo si bude žehlit vlasy první.”
“To máš pravdu. Dělit se s Richiem nebo Vincentem o koupelnu vyžaduje notnou dávku trpělivosti,” pousmál se Izzy až vyprsknul pastu na zrcadlo. “Naštěstí my dva takové problémy nemáme.” a chytil ji za pas. “Ale myslím, že si kluci nějak v klidu poradí.” Mínil.
Netušil však, jak hodně se mýlí.
V protějším pokoji totiž řádily zlé síly …
 
“Vincente, tak už jsi hotový? Za chvíli začíná snídaně a já nemám ani vyčištěné zuby!” rozčiloval se Josefínin bratr.
“Jo, ale mě tu trčí vlas, chápeš? Musím to přežehlit.” stěžoval si Vinnie a mžoural na sebe do zrcadla. “Vydrž ještě tak pět minut.”
“Na to ti kašlu. Vysmahni!” Prohlásil Richie nakvašeně. Zvedl se z postele a vytrhnul Vinniemu žehličku ze zásuvky.
“Co děláš?”
“Jdi si to vyžehlit vedle do pokoje. Tam máš taky zásuvku. Já se prostě potřebuju taky upravit.” trval si na svém a zaujal Vinceho místo u umyvadla.
“No jasný, zásuvku tam mám a zrcadel asi taky milion, že jo?” rozčiloval se Vincent. “Jak si mám vyžehlit vlasy, když na sebe neuvidím?!”
“Tvé problémy bych chtěl mít.” odbyl ho Richie a napatlal si na ruce gel.
“Zato ty tvoje problémy jsou daleko větší, že jo. A hlavně důležitější.” řekl Vincent kousavě, když pozoroval Richieho, jak se před zrcadlem fintí.
Jejich chování bylo skutečně groteskní. Oba se cítili ukřivdění a byli přesvědčení o tom, že pokud se řádně na snídani neupraví, bude konec světa.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account