Pokud se právě touláte historickými uličkami Prahy a zatoužíte po setkání se současnou fotografií, zamiřte do Městské knihovny na výstavu Tona Stana. Stojí za to.
Výstava vás provede celou fotografickou cestou Tono Stana od jeho školních let až po dnešek. Už tehdy bylo vidět, že se na svět dívá filmovým pohledem a umí ho zachytit tak, že vás to prostě vtáhne.
První část výstavy působí jako tichý svět plný výrazných černobílých tvarů. Stano si v těchto fotografiích hraje s lidským tělem skoro jako sochař s hlínou: těla natahuje, kroutí, schovává. Pózy modelek jsou krásné, ale někdy i trochu zneklidňující, obzvlášť když jsou jejich obličeje zakryté nebo skryté ve stínech. Některé snímky mají dokonce lehce hrozivý nádech – ale možná právě proto ta krása vynikne ještě víc. Často jsem se přistihla, že zpomaluji, abych si mohla v klidu prohlédnout, jak je každá fotografie vystavěná. Působily na mě skoro jako tiché malé performance zachycené na papíře.
Ve druhé části výstavy Stano přepíná na jinou notu. Umisťuje jednoduché geometrické tvary do přírody (bohužel jsem si tady neudělala fotku). Byla to zajímavá kontrastní kombinace – divokost přírody se potkává s čistými liniemi člověkem vytvořených objektů.
Výstava obsahuje i část nazvanou „Bílý stín“, kde si autor hraje s negativy svých fotografií. Tato část mě osobně tolik neoslovila – působila na mě trochu těžkopádněji a méně propojeně s ostatními částmi výstavy – ale přesto mě přiměla se zamyslet.
Ti, kdo mě znají, určitě uhodnou, že moje srdcovka byla část s portréty, které Stano vytvořil pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Ty portréty mají takovou přirozenou eleganci a nenucenost, že vás prostě donutí chtít znát příběh každé tváře. A je vidět, že slavné osobnosti si při focení skvěle „hrají“ s příběhem, který pro ně Stano vymyslel. A nejen to – dozvěděla jsem se, že Stano není jen skvělý fotograf. V roce 2001 navrhl i samotnou sošku Křišťálového glóbu pro festival!
Moc mě bavilo i číst o jeho spolupráci s Alešem Najbrtem na tvorbě časopisu. Krásný příklad, jak dvě kreativní hlavy spojily síly a vytvořily něco, co se stalo ikonickým.
Celá výstava je nádherně sestavená kurátorkami Magdalenou Juříkovou a Helenou Musilovou – a je cítit, že i Stano sám se jí věnoval. Skvělou práci odvedl také Aleš Najbrt a jeho tým, kteří prostor výstavy navrhli s lehkostí a citem.
A nesmím zapomenout zmínit samotnou galerii Městské knihovny, která je ukryta v horních patrech krásné neoklasicistní budovy pár kroků od Staroměstského náměstí. Je to jedno z těch pražských tajemství, která ještě nejsou úplně objevená. A to světlo, které se sem line přes skylighty, dělá z umění opravdový zážitek.
Pokud budete brzy v Praze, přidejte si tuto výstavu na svůj seznam. Není to jen výstava, kterou projdete a zapomenete. Některé její obrazy a pocity si ponesete v hlavě ještě dlouho poté, co se zase vrátíte do ulic města.
Kde:
Galerie Městská knihovna, 2. patro, Mariánské náměstí 1, Praha
