Když jsem se s ní setkala poprvé, byla již stařenou jejíž záda se ohýbala pod tíhou věků. V kostnatých rukou pevně svírala sukovitou dřevěnou hůl. Dlouhé, šedivé vlasy byly pečlivě uschovány pod hlubokou kapucí částečně zahalující její vrásčitou tvář. Tmavá kápě, kdysi zářivě rudá, dosahovala až na zem a při každém jejím kroku se spolu s ní pomalu, ale jistě posouvala kupředu, uhlazujíc tak cestu, po které kráčela. Působila křehce, ale něco mi napovídalo, že pohled do jejích hlubokých očí se mi stane osudným.
Když konečně pozdvihla tvář a naše pohledy se setkaly, propadla jsem se do víru tak divokého, že mi nezbylo nic jiného než se mu zcela oddat. Nemělo smysl bojovat, snažit se ho ovládnout. I přes divokost okamžiku jsem z ní ani na vteřinu nespustila oči.
Hleděla na mě a v jejích očích se zrcadlily prastaré příběhy, do kterých mi dovolila nahlédnout.
Po chvíli jsem pocítila, jak se mi pod nohama znovu rozprostírá pevná zem. Pokynula mi, abych přistoupila blíž a zlehka se přitom dotkla mé ruky. V tmavých očích se zrcadlila laskavost a na jejích rtech se usadil úsměv.
„Jsem Vlčí šamanka,“ řekla a znovu pomalu vykročila na cestu. Neřekla nic, ale z jejího gesta jsem pochopila, že ji mám následovat.
Autor: Daniela Maté
Foto: PxHere.com
