160

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Já jsem nyní zoufalá žena, a proto jsem se rozhodla, že se stanu na chvíli spisovatelkou. No, možná.
Můj syn má předčasnou pubertu. Znamená to, že už dva roky, tedy od svých dvanácti let, si myslí, že se může chovat téměř jako dospělý. Jenže on si myslí, že má práva, ovšem povinnosti jaksi ne. Nejdříve je to hodné milé děťatko a pak to v mozku udělá cvak a vy byste nejradši toho protivného… (slušný výraz mě nenapadl) zadupali do země.
Už jsem dospěla tak daleko, že na otázky proč, odpovídám, že dokud je doma, musí dodržovat pravidla toho, kdo ho živí. V životě by mě nenapadlo, že něco takového řeknu.
Na druhou stranu, vznikají situace, kdy člověk neví, jestli se má smát nebo brečet – viz mé testování nožů, jak synek řezal s mým novým, krásným, suprovým, keramickým nožem ocelové lanko a spoustu jiných situací. 
Naposledy mě dostala naše Baruška (to je malá fenka). Jinak téměř vzorný pes, co se týká dělání hromádek, se rozhodl, že se mě zastane. Když jsem opět sdělila své názory synkovi (zřejmě silným hlasem) a synek patřičně reagoval (také zřejmě silným hlasem), Barča dospěla k názoru, že synek se nechová hezky. A aby mu to dala jasně najevo, udělala demonstrativně hromádku v jeho pokoji na novém koberci světle kávové barvy. No, chtělo se mi smát i brečet zároveň.
Ale je to hezké, když se Vás někdo zastane, že?
 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account