86

Jsem matkou tří dětí. Dovést je k dospělosti nebylo jednoduché a stálo mě to spoustu sil. Slovy klasika, bylo to krásné a bylo toho dost. Ovšem to, co jsem zažila teď, mi vyráží dech. Jsem snad příliš úzkostlivá?
Potuluju se obchodním centrem.
Zahlédnu nápis “Slevy”, čímž nad sebou ztrácím kontrolu. Jako divá probírám ramínka, nic jiného kolem sebe nevnímám. Když v tom se mé kroky zastaví. Snad nějaký šestý smysl, či mateřský pud, o kterém jsem myslela, že ve mně dávno vyhasl, mi něco říká.
Oči mi sjedou k zemi a vidí asi tak roční batole na čtyřech. Barevná červeno – růžová čepička, velké oči, nudle plynule přecházející ve sliny odkapávají na zem, když labužnicky olizuje stojan s oblečením. Zvednu oči, hledám jeho matku. V obchodě jsem jen já, v rohu pospává u pokladny prodavačka. Vedle dveří zaparkovaný draze vypadající kočárek.
“Nevíte, čí je to dítě?” zeptám se jí.
Přijde ke mně, podívá se na dítě, které mezitím popolezlo ochutnat další stojan. “Možná tý paní, co přijela s tím kočárkem. Haló, kde jste? Je to vaše dítě? Tady ho nemůžete nechat bez dozoru,” chrlí směrem ke zkušebním kabinám.
Od kabin se ozve: “Dyť už du.”
Zatímco matka dítěte už zřejmě jde, mně to nedá a pořád po lezoucím batoleti pokukuju. Nabralo rychlost, přemístilo se k dalšímu stojanu a pokouší se zvednout na dvě. Pádím k němu, protože mám strach, aby stojan s oblečením na sebe nezvrhlo. Jeho matka je zatím pořád zalezlá v kabince.
Prodavačka netrpělivě podupává, na druhou stranu je ráda, že se konečně něco děje v tomhle liduprázdném dopoledni.
Z kabinky se ozývá smích a já začínám cítit stoupající vztek. Jak  si to ta matka představuje? Tady nechá dítě napospas a telefonuje si v kabince.
“Paní, pojďte si pro malou, ať se jí tu nic nestane,” doluju až z paty poslední kapičku trpělivosti. Ale mám chuť jí říct rovnou, co si o ní myslím a připrovnat ji k turu i kuru domácímu či nějaké části lidského těla. Na oplátku by mě zřejmě poslala do jiné části lidského těla. A tak zatím jenom pozoruju její dítě, a jsem připravená zasáhnout, kdyby mu hrozilo nebezpečí.
“Ty vole, ňáká ženská tady votravuje, musím jít, čau,” jsou slova, která zazní z kabiny těsně před tím, než se rozhrne závěs.
Nechci ji vidět, snad se o své dítě pro tuto chvíli už postará. Lehkomyslnost téhle ženy mě vyvádí z míry. Znechucená odcházím. Z dnešních slev si už nic nevyberu. Peneženka jásá, já skřípu zubama a mateřský pud se znovu odebírá ke spánku.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account