Některé dny začínají docela obyčejně – ospalým ránem, kafem, které nestihnete dopít, a dítětem, které má víc energie než solární elektrárna. A pak se stane něco, co ten den celé překlopí. Třeba náhodné setkání ve městě. Staré přátelství. Nebo jen čtvrt hodiny v galerii, kde si připomenete, kým jste byla, než jste začala skládat hračky do boxu podle barvy.
Tento příběh je o Klaudii, o tetě Lauře a o jednom odpoledni, které začalo nenápadně a skončilo… čertovsky dobře.
Andělka
Dneska byla máma docela fajn, nespěchala a nebyla nervózní. Nejspíš za to mohla teta Laura. Je sice trochu afektovaná, ale umí mámu rozveselit. Nevím, co se přesně stalo, protože jsem usnula, ale když jsem se probudila, máma mi sdělila, že půjdeme na hřiště. To bylo překvapení – moje máma chtěla jít dobrovolně na hřiště. Super!
Tam si mě naštěstí moc nevšímala. Vůbec mě nepřidržovala ani neříkala:
„Dávej pozor! Nespadni!“
Na to jsem úplně nejvíc alergická, protože vždycky, když mi tohle řekne, začnu se bát, že fakt spadnu – a taky pak většinou spadnu.
Ale dneska jsem měla pohodičku. Lezla jsem i na normálně zakázané prolézačky a dost jsem se v lezení zlepšila. Mohla jsem si třeba vyzkoušet, jaký to je házet si písek za tričko a kolik ho moje tričko udrží. Ale byla to blbina, to musím uznat – dost mě to svědilo, tak jsem začala písek raději házet na jednoho zlobivého kluka, který se se mnou pořád přetahoval o lopatku.
A z toho všeho blbnutí jsem pak měla moc dobrou náladu a mámu jsem poslechla i ve věcech, které normálně bojkotuju – jako například úprava sponky ve vlasech, mytí rukou, nošení bryndáku k večeři a tak.
Teta Laura by mohla zase někdy přijít. Chci mámu vidět spokojenou častěji.
Klaudie
Klaudie se zmítala v představách o tom, co by chtěla a co by měla. Snažila se být dobrou mámou, užívat si čas s Andělkou, ale pořád měla pocit, jako by jí něco chybělo. Většinou tuhle představu rychle zahnala a vysvětlila sama sobě, že si nemá na co stěžovat.
Dnes potkala náhodou ve městě Lauru, která se vracela v dobré náladě z pracovní schůzky. Měla čas, a tak navrhla společnou procházku po Malé Straně. Venku byl příjemný den. Klaudie pookřála – milovala rychlou improvizaci a když se věci daly do pohybu.
Navíc Andělka v kočárku nečekaně usnula a Lauru napadlo, že by mohly zajít do Muzea Kampa na výstavu.
Z původní, předvídatelné procházky po městě stála Klaudie najednou na prahu kulturního zážitku. Měla ráda umění, jenže pokaždé, když se rozhodla jít s Andělkou na nějakou výstavu, jakmile vstoupily mezi sochy a obrazy, Andělka chtěla čůrat – v horším případě kakat. Nějaký reflex, nebo co. A bylo po všem.
Do muzea se bohužel s kočárkem jít nedalo – výstava byla v patře a těch schodů po úzkém točitém schodišti…
Laura nakonec naznala, že ona může jít na výstavu kdykoli, protože pracuje kousek odtud, navíc nemá děti, a tak nabídla Klaudii, že u kočárku se spící Andělkou počká. Klaudie jí nadšeně děkovala.
„Tak už běž, prosím tě,“ Laura nechápala, že někomu stojí za to proběhnout výstavu tryskem a ještě být za to vděčný. Ona potřebovala na umělecké záležitosti čas, pořádně si vychutnat atmosféru, nechat na sebe vystavené umění působit, a pak – nejlépe u kapučína – svoje postřehy a zážitky probrat. Tohle rychlovnímání jí připadalo povrchní, ale jak kdo chce…
Klaudie už si nevzpomínala, kdy naposledy byla sama na výstavě, v galerii, v kině… Výstavu proběhla docela rychle, ale přesto se u toho tetelila blahem. Tak nečekaně krásné.
„Díky, Lauro!“ opakovala stále dokola, až si sama připadala jako blázen.
„Co blbneš? Byla jsi tam maximálně patnáct minut. To je to na mateřské tak hrozný, že tě patnáct minut samoty v galerii udělá takhle šťastnou?“
„Není to hrozný,“ bránila se Klaudie. „Je to jen jiný – některé věci, které ti dřív připadaly samozřejmé, teď samozřejmé prostě nejsou,“ snažila se vysvětlit nevysvětlitelné.
„Hele, tvůj malej andílek se probudil. Kousek odtud je dětské hřiště a dělají tam výbornou kávu,“ navrhla Laura, aniž by věděla o nedávném Klaudiině rozhodnutí smrtelného zákazu návštěv dětských hřišť.
„Proč ne. Půjdeme na hřiště,“ řekla suverénně Klaudie, a vědoma si své nechuti tato dětská zařízení navštěvovat, musela uznat, že po dnešním kulturním zážitku by od ní bylo odporné své malé holčičce nedopřát taky trochu povyražení.
„Musíš mi povykládat, co je nového v práci!“ řekla Klaudie a těšila se na zprávy z dospělého světa.
Před mateřskou pracovala s Laurou ve stejné firmě. Za tu dobu, co Klaudie odešla, Laura povýšila. Byla teď šéfkou marketingového oddělení. Asi před rokem se rozešla se svým přítelem, a tak měla spoustu času na práci i cestování, které k povýšení patřilo – Londýn, New York, Amsterdam… Oddělení marketingu, kde původně pracovaly jen ony dvě, se rozrostlo o dalších pět lidí, kterým teď Laura šéfovala.
Klaudie jí to trochu záviděla – stýskalo se jí po akci, vymýšlení nových kampaní a aplausu, když se jim povedlo zpropagovat značku, získat nové klienty a podpořit tým.
Kvůli večeři a luxování doma nikdo netleská, uvědomila si Klaudie a musela se té představě v duchu pousmát. Mohla by to Oliverovi navrhnout, ten by koukal. Ale nejdřív by musela trochu vylepšit své kulinářské výtvory a luxovat před svědky, protože jinak není jasné, kdy se přesně luxování odehrálo.
Když Klaudie dosedla na jednu z laviček, které obklopovaly dětské atrakce, a Andělka se rozběhla na písek, Laura přinesla dva kelímky horké kávy. Klaudie měla pocit, že dnešní den už nemůže být lepší.
„Měla bys zase začít fotit, zrovna hledáme šikovného fotografa,“ nadhodila Laura a mrkla přitom na Klaudii.
Focení byla Klaudiina vášeň a Laura to samozřejmě věděla.
„Potřebujeme vylepšit sociální sítě a nikdo neumí psát články a prodejní texty tak jako ty. Mám jasnou představu, jak to má vypadat, ale za boha nemůžu najít nikoho, kdo by to vnímal stejně,“ vysvětlovala rozhořčeně Laura a rozhazovala rukama tak, že si málem vylila kávu do klína.
Klaudie překvapeně pohlédla na svou přítelkyni. Chtěla se po roce do firmy vrátit, měla to domluvené, ale nešlo to. Andělka byla ještě malá a Klaudie chtěla být s ní – ale práce jí chyběla vždycky.
„Mohla by sis přivydělat nějakou kačku a trochu si odpočinout od maminkování. Co ty na to? Přemýšlej o tom. Zas tak to nehoří, stačí, když mi dáš vědět do konce týdne,“ zasmála se Laura sebevědomě a pak pohlédla na své designové hodinky.
„Ty brďo, tolik hodin! Musím letět, mám za patnáct minut schůzku v kanclu, ráda jsem tě viděla a ozvi se,“ políbila spěšně Klaudii na obě tváře a v mírném poklusu – pokud se na podpatcích dá klusat – se ještě po chvíli otočila, aby Klaudii zamávala.
Klaudie měla o čem přemýšlet, přivřela oči a pohlédla do slunce. Už nyní věděla, jak se rozhodne.
Parádní den!
Jsou dny, kdy se nestane nic zvláštního. A pak jsou dny jako tenhle.
Dny, kdy máma pije kafe na lavičce a přestane mít výčitky. Kdy dcera běhá po hřišti a nezakopává o maminčin strach. A kdy se mezi výstavou, pískem a kelímkem cappuccina narodí tichá, křehká naděje.
Možná už brzy vezme Klaudie do ruky foťák. Nebo tužku. Nebo konečně samu sebe.
A jestli za to může zlobivý kluk z pískoviště, afektovaná teta Laura nebo jen patnáct minut mezi obrazy? To už je vlastně jedno.
Důležité je, že si to ty dvě dnes opravdu užily. A to někdy stačí. Na chvíli, na den, možná na nový začátek.
Pokračování příště…
Foto: se souhlasem Kristiny Hummelové
