Ráno začalo velmi dobře, po příjezdu do domova pro osoby se zdravotním postižením mě potká Karlička a říká: „Já vás znám!“ Odpovídám přáním dobrého rána, přidám něco o hezkém dni a dodávám: „Karlí, já vás taky znám, nejste náhodou Karla?“ Klientka klidně odpovídá, že ano a dodává: „Já vím kdo jste, Vy jste byla naše ředitelka.“
Snažím se skrýt údiv a povídám: „To já ještě jsem.“
Klientka se začne radovat a s nadšením vykřikuje: „Joooo, to je naše řiditelkááááá!“
Slovy jednoho politika – kdo z vás to má, přátelé 🙂
Dopoledne pokračuje poradami a jednáními o chodu Domova Sulická. Večer jdu domů a potkám na chodbě Karlu. Přeji jí dobrý večer, ptám se, jak se má, co přes den dělala. Kouká se na mě láskyplně a říká: „Takže Vy jste naše ředitelka?“ odpovídám, že jak jsem potvrdila ráno, platí to i odpoledne. I večer si vyslechnu stejný jásot.
Jedu domů s radostí na srdci, že jsem chtěná, a že se klienti radují z toho, že mě mají stále za ředitelku.
Věřím, že i moji zaměstnanci a partneři Domova Sulická.
Tuhle práci děláte, protože chcete a protože potřebujete být s lidmi, kterým poskytujete provázení životem. Každý den za to děkuji!
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
