Adéle je patnáct. Chce být dospělá. Nesnáší všechno, co jí připomíná, že ještě není. Matku, otce, školu. Na tu kašle a mizí v Tichu, nočním baru, kde si užívá všudypřítomnou beznaděj. Adéle je osmnáct, dvacet, už se nefláká. Dře. Potřebuje rychle žít, rychle dobýt svět. A přitom se nehne z místa. Dvacet dva, někoho miluje, jen chvíli, jako všechny ostatní muže. S každým dalším rokem přichází jen promarněná šance. Adéle je dvacet osm a snaží se alespoň o to, aby uměla žít normálně. Do Ticha s vrací jako domů. Tam všichni žijí lidé, bez zbytečného úsilí něco změnit. A jí bude třicet.
Alžběta Bublanová se novelou v Tichu vřadila do proudu moderní české prózy akcentující civilnost a autentičnost. Živým, dobře odposlouchaným jazykem přibližuje svět dnešních dvacátníků, v němž je – navzdory všem zdánlivým možnostem – obtížné najít nejen své místo, ale i sám sebe.
Alžběta má syna. A historie se opakuje.
„ Proboha, to jsou kecy. To je sestava. Příští rok je s tím vším pošlu do prdele. A navíc to musej dělat zrovna v sobotu večer, aby mě blokovaly. Matka a ta její macecha. S tím scrvrknutým zmalovaným običejem. Bože, dívá se na mě. To určitě řekne nějaký moudro.
„ A to ti povídám, Pavlíku, život je boj, ale proč? To by ses měl ptát. To je furt něco. Bojovat s tím a oním. Proti tomu, tamtomu a proti sobě. Prostě stačí žít. Jako já žila s tvým dědečkem. Dokud tu byl.“
Teď si chvíli pobrečí, napije se vína a snad dá pokoj.“
