„Kde jsou ty zatracený klíče?“
„Jaký?“
„Od sklepa.“
„Minulej tejden sis je přeci nechával přidělávat.“
„To vím taky, ale kde jsou?“
Téměř shakespearovská otázka: Jsou, či nejsou?
Jednoznačně jsou, jenom nevíme kde.
*****
„Já už nemám čistý ponožky?“
„Máš, prala jsem.“
„A kde?“
„V sušičce?“
„Tam je jich spousta, ale žádný nejsou v páru.“
Hmmm. Tak že by zůstaly v pračce?
„A do pračky ses koukal?“
„Jo!“
„A co ty nový, co sis kupoval předevčírem?“
„Vidíš to.“
Po chvíli: „Nevíš, kde je mám?“
*****
„My už nemáme ten dobrej sejra?“
„Jakej?“
„Ten smradlavej.“
„Máme, včera jsem si ho dávala do salátu.“
„Nevidim ho.“
„Špatně se koukáš.“
Jdu do lednice.
Nikde není.
„To je divný, včera tam byla ještě půlka.“
O týden později: „Hele, našla jsem ten sejra!“
V šuplíku na zeleninu. Plesnivej.
*****
Tohle nejsou začátky povídek, i když by mohly být. Klidně, s přehledem. Dokázala bych se v pohodě rozepsat na pět á čtyřek, co všechno, jak dlouho a kde všude hledám. Ale opakovala bych se pořád dokola. Protože já neustále něco hledám. Od rána, kdy se vzbudím a hledám nějakou čistou skleničku, abych se mohla napít, až po čas, kdy jdu spát a pátrám po tom, kam jsem ráno zahodila noční košili.
Možná je to nemoc. Někdo má uklízecí mánii a já mám mánii bordelářskou. Přiznávám se. Vyrostla jsem jako jedináček a nikdo mě nikdy do úklidu nenutil. Teď vím, že to byla chyba. Obrovská. Pokaždý, když k nám přijde návštěva, omlouvám se, že jsem zrovna neměla na úklid čas. Otřepaná výmluva. Sama sebe před sebou omlouvám tím, že jsem umělec a umělci přeci neuklízí. Žijou bohémskej život a zajímá je jenom dobrá společnost, víno, filmy, umění a knížky. Kecy. Jo, fakt jsem umělec, ale hlavně co se týče ztrácení věcí po bytě. Děkuju bohu, že nebydlím v dvoupatrovém rodinném domě, protože tam bych nenašla nikdy nic a do práce musela chodit obden.
Fakt je to problém. Kdo taky neuklízí (občas mám pocit, že jsem jedinej bordelář na světě), určitě to zná. Denně trávím aspoň půlhodinu tím, že marně vzpomínám, kam jsem co dala. V prosinci jsem si koupila krásnou zimní kostkovanou sukni. Jenže jsem ji naposled viděla právě v den, kdy jsem za ni zaplatila a paní prodavačka mi ji ukládala do tašky. Jsem si jistá, že jsem ji přinesla domů. Ovšem vůbec nejsem přesvědčená o tom, že vím, kam jsem ji položila. Vlastně je to jisto jistý, že to nevím, protože to už bych ji dávno našla, že jo.
Teď si určitě říkáte: Jak ta holka vůbec může žít? To jí není ani trochu blbý neuklízet? Máte pravdu. Být uklízecí typ jako moje mamka a babička, ptala bych se na to samý. Jenže já jsem jejich přesnej opak. A vůbec nevím, po kom to mám. Všichni z rodiny uklízí. Pořád. Denně. A když ne denně, tak obden určitě. Aspoň trochu.
Abych k sobě nebyla úplně kritická, přiznávám, že čas od času mě popadnou uklízecí záchvaty. To pak uklízím klidně tři hodiny v kuse i tři čtyři dny po sobě. Pak se rozhlídnu po bytě a chválím se: Seš dobrá, Míšo. Vážně. Borec. Jenže po úklidu vyvstává další problém. Uklízela jsem s takovou vervou, že jsem si jaksi nestačila zapamatovat, kam jsem všechny ty roztahaný krámy dala. Takže hledám znovu. Tentokrát se nepřehrabuju v hromádkách čistýho a špinavýho prádla ani nemusím odtahovat gauč a vyndávat celou lednici, ale hledám v prvotřídně načančaných skříních, vymytý a perfektně vyskládaný lednici a ve všemožných přihrádkách, o kterých jsem donedávna ještě vůbec netušila, že doma máme. Po půl hodině hledání mě ale chytá rapl a věci ze skříně vzteky zase vyhazuju ven. Bordel je tu znovu. Uklízet ho nehodlám. Možná až mě zas někdy přepadne nějakej ten uklízecí záchvat.
Všechno vrcholí tím, že už jsem si koupila i knížku o uklízení. Prý je strašně dobrá Zázračný úklid od Marie Kondo. Doma ji mám už dva měsíce, ale ještě jsem ji neotevřela. Kamarádka mi říkala, že když si ji přečetla, vyházela půlku svých věcí. A že z toho byla nadšená. Mě jímá hrůza jenom z toho, že bych měla vyhodit tři roky popsanej sešit naprostýma nesmyslama politej od kafe. Od čtení mě tak samozřejmě hezky rychle odradila. Ale jednou si ji určitě přečtu. Aspoň budu vědět, jak na to. Jak uklízet tak, abych hned druhej den neměla v bytě bordel ještě dvakrát větší. Na to jsem totiž doteď nepřišla. Uklidíte kuchyň a koupelnu a najednou je bordel v ložnici a obýváku. Tak uklízíte dva dny ložnici a obývák a mezitím se zase vytvoří nepochopitelnej bordel v kuchyni i koupelně. Začarovanej kruh, ze kterýho pro mě není úniku.
Zařekla jsem se, že jednou, až budu mít děti, uklízet určitě začnu. To už je přece dobrej důvod, ne? Ale vlastně…. Neříká se náhodou něco o bordelu v bytě a šťastném dítěti? Tak já nevím. Třeba jsem i já šťastná, když kolem mě panuje chaos.
Ne, nejsem. Právě se chystám jít spát, ale vím, že to nebude jednoduchý. Zase nemám tu noční košili a ke všemu ještě musím najít prášky na alergii. Když se zadaří, budu do hodiny v posteli.
Nebo bych si mohla vzít čistý pyžamo, na prášky se vykašlat a tu hodinu radši uklízet. Že by řešení? Ani nápad. Hledat, najít a spát.
********
Bavil vás článek? Navštivte můj blog www.businesscoffee.cz
