96

Nadáváte na podzim? Přestaňte. Budete žít lépe a o deset let déle.
Ranní mlha včera ráno přinesla první nářky, že už to začalo. Říjen a listopad, nejotravnější měsíce v roce. Podzim, nejstrašnější to období. Virózy, stres, krátící se dny, depka z toho, že za světla nic nestíháme a za tmy se nám pro změnu nic nechce, nic jiného jako by včera v hlavách lidí kolem mě neexistovalo. A aby toho nebylo málo, plíživě se blíží maraton předvánoční úklid – pečení – shánění dárků. “Proboha, jak jen to do konce roku přežijeme?” slyšela jsem včera ze všech stran. Nemůžeme se dočkat, až bude po Vánocích, protože to už to bude aspoň o něco optimističtější.

Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby někdo nespočítal, že se podobným přístupem připravujeme o NĚKOLIK LET života. Abyste tomu rozuměli, řekněme, že tento negativní přístup k podzimu máte každý rok zhruba od té doby, co vám bylo osmnáct. Jestliže vezmeme v úvahu fakt, že průměrná žena v Česku se dožije zhruba osmdesátky, rázem tu máme šedesát dva podzimů, které jen tak protrpíte, pronaříkáte a proodkládáte.

Možná by mě tohle téma vůbec nenapadlo, kdybych včera u těch nářků zrovna nečetla knihu Hvězdy nám nepřály. Je o lásce dvou smrtelně nemocných lidí, kteří jsou vděční doslova za každou minutu, kterou jim Bůh dopřál. V tentýž den jsem také shodou okolností mluvila s ženou, která prodělala už podruhé během krátké doby rakovinu děložního čípku. V listopadu loňského a v červnu letošního roku, ve svých čtyřiadvaceti, se bála, že umře, a naučila se využít každého času, který dostává. Kde si včera v ranní špičce ostatní stěžovali na plískanice a mlhu, ve které se “pomalu nedá jít ani do práce”, ona si obula tenisky a šla běhat. Už tušíte, kam tím mířím? Zkuste na smrt nemocnému člověku nabídnout šedesát dva podzimů, s radostí je prožije, kdyby trakaře padaly …

Navíc všichni víme, že zpruzení nejsme zdaleka jen na podzim. Tak kupříkladu Vánoce, které přežijeme, jen protože přijde nový – lepší rok. Leden se nějak zvládne, protože už je skoro březen. A když v březnu sněží, těšíme se na červen. A tak to jde pořád dokola. Stejně jako přeskakujeme měsíce a roční období v kalendáři, přeskakujeme i kusy vlastního života, jako bychom na světě měli být věčně. “Cvičit začnu, až zrekonstruju byt, aby toho na mě nebylo teď moc.”. “Jakmile se přestěhuju, budu šťastná.” “Až splatím dluhy, začnu si užívat života.” Přežíváme všední dny v zajetí  uspokojujícího plánování budoucnosti, protože si nalháváme, že ta bude určitě lepší. Že v ní budeme mít lepší počasí, což jaksi automaticky zařídí i větší motivaci a příznivější podmínky pro plnění vlastních přání. Přežíváme čas, který bychom si snad chtěli i užívat, ale cosi nám to komplikuje. To cosi každopádně není ranní mlha venku za oknem. To cosi se jmenuje přístup. Naštěstí, dobrá zpráva: nedrží se kalendáře, ale vaší hlavy.

Užijte si říjen, listopad, podzim, protože i ten se počítá. Dva měsíce v roce krát šedesát dva let, rovná se něco přes deset let života. To je trochu moc zbytečného utrpení, nemyslíte?

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account