95

Zbytek víkendu utekl daleko rychleji, než obvykle. Adriana se snažila řeči Romanovy mámy pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ani se nenadáli a už seděli ve vlaku, který uháněl k jejich domovu.
„Miluju tu přírodu kolem a cestování vlakem,“ usmívala se blaženě Adriana, když stáli s Romanem v chodbičce u otevřeného okénka a vítr jim čechral vlasy. „Vážně, i kdybychom kdy měli zase auto, nedala bych na tenhle typ dopravy dopustit. A až budeme mít děti, projedeme vlakem celou republiku. Je to tak kouzelné!“
„Kouzelné, říkáš? Mně to přijde dost nepraktické, když musíme čekat na spoj a orientovat svojí cestu podle něčeho, co my sami nemůžeme ovlivnit. Podle mého je auto daleko flexibilnější.“
„To sice možná ano, ale vlak je vlak. Cítím se vždycky tak zvláštně, nedá se to popsat.“ Nadechla se zhluboka a štěstím jí bušilo srdce. Myslela na jejich malý byt ve městě, na to, že jedou domů, bude mít klid na svoje věci, a také na to, co jí říkal předchozí večer Roman. Měla v sobě sice drobné obavy, ale věřila mu. Byl o tolik starší a zkušenější a ona jen malá holka, co teprve dokončila střední. Zažila si toho v životě už hodně, ale o podnikání neměla ani potuchy, jak by tedy mohla odsoudit něco, c čím sama zkušenosti nemá.
Navíc, doma ji nikdo nepodporoval a ona chtěla pro svého přítele udělat to nejlepší. Toužila po tom kráčet po jeho boku a sledovat, jak si plní sny, šťastný a spokojený. Viděla v něm sílu a odhodlání, ochranu a zastání.
„Nad čím tak přemýšlíš? Stalo se snad něco, máma tě rozhodila?“
„Kdepak, máma se od té hádky neozvala,“ zavrtěla hlavou Adriana. „A možná je to dobře. Nemám teď náladu řešit její malichernosti. Vyčerpává mě to. Spíš bych byla ráda, kdyby se konečně dala dohromady a ne mě neustále zatěžovala křičením a vyčítáním.“
„To chápu, ale co bys čekala od někoho, kdo pije?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Vždycky jsem jako malá věřila tomu, že se to prostě jednou změní, víš. Že k sobě najdeme i přesto všechno cestu. Přicházely chvíle, kdy jsme se spolu smály, bylo nám fajn a já celá rozjařená, že to je ono, pak tvrdě narazila. Ráj vystřídalo peklo a pak…“
„Hoď to za hlavu, vzpomínkami nic nezmůžeš. Je to potřeba brát, že máma je taková a už se nezmění.“
„Možná, ale k ostatním se chová jinak. Nastavuje jim dokonalou tvář a oni jí to zobou z ruky. Nechápu, jak můžou být tak slepí. Vždyť i z telefonu je slyšet, že každý večer pije. Kdo se s ní baví, musí mu být jasné, co se děje. Jenomže babička s dědou věří tomu, že její ranní vyspávání, a pozdní příchody do práce jsou spojené s tím, jak se usilovně o všechno doma stará,“ odfrkla si a protočila oči v sloup.          
„Netrap se tím, máš přeci mě,“ objal ji kolem ramen.
„Snažím se, ale občas mě to bolí, víš, když vidím, jaký vztah má s bráchou. On nedělá nic, nesnaží se a ona pro něj udělá první poslední a mně vždycky bila i za takové malichernosti. Potom mě vyhodí z domu a nakonec se diví, že jsem se s ní přestala bavit a ani po tolika měsících tě nechci jít k ní domů představit.“
„Je to smutné, ale nic s tím nenaděláme.“
„Já vím, že ne. Ten pocit nespravedlivosti musím nějak skousnout. Přijdu si někdy sama a ztracená. Máma má svůj byt, který zdědila po tátovi a má na něj nárok, stejně jako brácha, zatímco já nic. Nemám ani tátu, ani kam jít, o koho se opřít…“
„Ještě chvilku a urazím se,“ zavtipkoval Roman. „No tak, víš, kolik dětí vyrůstá bez táty? Tvůj brácha ho sice měl, ale ani se s ním neužil. Když umřel, byly mu tři roky. To je víc fér?“
„Neříkám, že ano. Jen to, že on aspoň tátu zažil, já ne… Pro mě Honza, tedy jako bráchův táta, představoval jen člověka v domácnosti nic víc, nezajímal se o mě, nebavil se se mnou, neobjal mě… Ani nestál o to, aby si mě adoptoval. Proč taky, … Bůh ví, s kým mě máma měla a on se prostě ke mně nechtěl hlásit. Jak kdybych byla nějaká špína.“
„Jéje, zase budeme depkařit?“
„Ty jsi začal,“ zasmála se Adriana a setřela si stékající slzu z tváře. „Já myslela na krásné věci a užívala jsem si cestu a ty ses zeptal na mámu.“
„Tak už toho necháme, přejdeme na jiné téma, souhlasíš?“ Adriana polkla další slzy a souhlasně přikývla. Znovu se zhluboka nadechla, nabrala do plic vzduch a zatlačila bolest a křivdu hluboko do nitra. Někam, odkud doufala, se jen tak brzy na světlo nedostanou.
 
Když vystoupili z vlaku, slunce se smrákalo nad nádražím a poslední teplé paprsky lochtaly chodníky a silnice.
„Těším se na to všechno, cos mi říkal, miláčku,“ přitiskla se k němu na zastávce tramvaje. „Byla bych moc šťastná, kdyby to vyšlo a my měli konečně klid a mohli si začít plnit své sny.“
„A tak to taky bude, o to nemusíš mít obavy,“ pohlédl do jejích velkých očí. „Jen mi věř, udělám všechno proto, abys byla ta nejšťastnější ženská na světě. Moc tě miluju,“ vášnivě ji políbil.
„Moment, lásko, volá Marek, to musím vzít. Kdyby jela tramvaj, jeď napřed, já tě pak doženu,“ mávnul na ní a spěšným krokem se od ní vzdálil. Zůstala sama se sportovní taškou u nohou a hleděla vstříc k zapadajícímu slunci. Cítila radost a melancholii zároveň. Nicméně alespoň na chvíli se její myšlenky v hlavě uklidnily a jen sledovala zlatě zářící a slábnoucí sluneční kotouč.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account