Nejsme si vědomi své moci. A přitom je to to nejcennější, co máme.
Stále setrváváme v modu malého dítěte, které je bezmocné. Je odkázané na své rodiče, a čeká, co rodiče udělají, jak se zachovají, jak naplní, nebo nenaplní jeho potřeby…
Ano, malé dítě je skutečně bezmocné, když vezmeme v potaz, že náš pohled na svět se utváří do šesti let našeho věku, tak toho skutečně moc nezmůžeme. Jsme prostě závislí.
A mnoho z nás stále v této závislosti zůstává. Poznáme to tak, že nemáme odvahu se postavit a říci DOST, to stačilo!!!!
Nejste toho schopni, protože jsme v podstatě stále v roli malého dítěte, které tohle nemůže, je malé a rodiče jsou bozi, a když už najde odvahu to říct, okamžitě dostane po papuli, že tohle přeci hodní kluci a hodné holky nedělají…
A tak žijeme ve dvojakém světě. Uvnitř nás něco křičí a současně nás to i usměrňuje, že přeci nemůžeme, páč jsme poslušní až za hrob. Vzepřít se mámě a tátovi, na kterých jsme životně závislí, je naprosto nemyslitelné. Je to taková naše soukromá schizofrenie.
A to se projevuje v našem životě, stále potkáváme mámy a táty, převlečené za partnera, kamarády, děti, šéfa a vedeme s nimi svoji soukromou válku, a když potkáme někoho, kdo je maličko odvážnější než my, ukrutně nás to irituje. Irituje nás, že on překročil svůj vlastní stín a dokázal se postavit, zvednout se, nehrbit se, … našel svoje koule
