Kdo jsi?

Kdo jsi? 
Rozhodla jsem se zmizet, vypařit, prostě utéct pryč, daleko a daleko. Ale kam? Proč ne třeba do zdivočelé země lužických hor, kam mě i syna vzal manžel kdysi na dovolenou. Mohla bych zalézt do skulin ve skalách nebo si zcela realisticky koupit malý domek a tradá.., sbohem Praho! Proč bych nemohla?
Už tak mi mizí klienti na vesnice a do exotických zemí. Mohla bych opravdu zmizet ve středním věku? Lákavá představa. Někde jsem nedávno četla, že je to nový trend , že “mizí i ženy”, nejen muži, jak tomu vždycky bývalo.
Co tedy zmizet úplně? Odejít, vzít si občanku a zamést za sebou stopy. Jet autem a nazastavit. Jasně, hned by mě našli.., znám se. Něco bych určitě přehlédla. A byl by to jen a jen trapas a šledrián. A co se stalo? No právě.
Už slyším v hlavě tu terapeutickou otázku “a proč chceš vlastně zmizet? Co ti v životě chybí?”
Chybí!
“Chybí mi klid a nechybí vnitřní neklid a taky třeba identita, kterou pořád hledám a ona se mění jako pohyblivé obrázky, jako měňavka.. Připlouvá a mění tvary. A co já vím proč?”
“To je divné! Zkus ji ze sebe vydolovat.”
“A jak? Zeptej se sama sebe pětkrát KDO JSI? Kdo jsi? Kdo jsi? Zkus to”.
“Tak jo, ale bude to podivné, ale poslechnu tě, terapeutko”.
Tak asi tak: terapeutka, matka, blogerka a autorka, jsem taky manželka a jsem – no i žena. Stačí to takhle? “
“Stačilo by, kdyby..,”
“Kdyby co, sakra ženská, už mě to nebaví, to je teda terapie s tebou samou. Hrůza. Já vím.. Stačilo by, kdybych měla pocit takové jakoby vnitřní celistvosti, integrity, že jo, to jsou ale žvásty, to ani klientům neříkáš, u nich se snažiš, viď”?
“Tak se hned nerozčiluj. Prostě se zkus vypnout a restartovat. Třeba nepotřebuješ být dokonalá. Vem si kolobežku a blbni. Vylez si na strom, udělej fotky, courej se po ulici, jak to máš ráda a nenech se schlamstnout. Viš kolik je kolem schlamschnutých? Co neumějí jen tak vyjít ze své role a pak potřebují náhražky? Mají depky a chodí za tebou”.
“Už jsi mě unavila natolik, že ani nezabalím kufr, nedojdu k autu a nepojedu nikam. Neuteču. Jsi spokojená? Budu dál ve své identitě fungovat a lopotit se. Schlamschnutá sama sebou. Jako ostatní, jako moji klienti, jako přátelé, jako lidi na ulici. Jen někdy se vymknu a budu se toulat do noci jako naše kočky”.
“Dělej, jak myslíš a už mě neotravuj, čekej si na svůj útěk, čekej si až do smrti. Na tu svoji svobodu. Já u toho být nemusím, jsem svobodná identita. A opustím tě. Už jdu. Nevolej mi, nepiš smsky, nebudu je číst”….
Odcházela jako uražená kočka, elegantně, svobodně a měkce našlapovala, jak to umí jen kočky.
Vlastně nevím, kam bych chtěla odejít.
Zítra si to zase promyslím.
Kdo jsi? Kdo jsi Kdo jsi? Pětkrát.