245

Někdy se člověk dostane do situace, kdy by si nejraději nasadil brýle, kšilt hezky do čela a tvářil se, že to není on.
 Jako já. Vyšla mi kniha a já celá natěšená jsem v den vydání přispěchala do knihkupectví. Vypadala jsem asi dost umanutě, protože mě velmi brzy zmerčila prodavačka a prý co hledám. A tak jí říkám název mého díla. Červená až za ušima, že se ptám po knize, kterou jsem napsala. A pak rychle dodávám, že ji v regálu stejně nevidím, tak asi ještě není.
 Ale paní prodavačka je se svou pomocí neodbytná a ptá se na jméno. „Bublanová,“ zabrblám a znovu zkusím upozornit, že to nejspíše ještě nepřivezli a jsem jednou nohou venku. „Dubáková?“ Opakuje po mně a já znovu šeptám moje jméno.
 „Už to mám,“ zašveholí prodavačka a dodá: „bude to to pozítří.“
Poděkuji a už se pakuji, když v tom prodavačka vznese dotaz: „To jste vy, že? Paní Bublanová?“
 Na chvíli neříkám nic. Přemýšlím, jak mě tak rychle odhalila a pak se ke své totožnosti přiznám a začnu své pátrání po knížce omlouvat tím, už jsem „ji chtěla mít v ruce, nemůžu se dočkat,“ atd.
 Samozřejmě že jsem se mohla dmout pýchou, že mě poznala, ale zvítězil pocit studu, trapnosti a nepatřičnosti. Většinou tenhle pocit vítězí. Stojíme v obchodě a někdo nám něco řekne, většinou něco ošklivého. Co se nás dotkne. Anebo to není nic ošklivého, ale i tak se nás to dotkne, i tak přemýšlíme, jak to ten člověk myslel, a jestli to on náhodou nemyslel nějak zle. Když se stane trapas, prostě jakýkoli trapas, tedy situace, kterou nazveme trapasem, zrudneme a běžíme se někam schovat.
 Ale taky můžeme hrdě stát a říct „koukejte, co jsem to zase vyvedla, je to k pokukání a jsem to já, kdo vás rozesmál“.
 Když jsem vycházela z knihkupectví, na chvíli se to objevilo. Pocit, že celý svět je jen taková hra, a já můžu být ráda, že v něm hraji, hra, kde je vše jedno, a kde pocity „trapnosti“, když budu chtít, můžu vyměnit za pocit „hrdosti“.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account