Testy – prázdniny
Tak na ty testy jsem zapomněla! Po suprový dovolený jsem tak nějak ještě nezajela do vyjetých kolejí. Na testy si vzpomínám až poslední den, teda noc. No paráda. Ale zas co řešit, „In vino veritas“, nebo ne?
Jsem v pohodě?
Jsem. Tak co! Jdu na to….
Pěkně jsem se zapotila. Chvílema jsem měla pocit, že se mi hulí z hlavy. Zlatý IQ (a jim podobný) testy. Ale jo, dobrý. Jsem zvědavá, co z toho vyleze. Jen jsem tak nějak v některých otázkách nepochopila, jak vyjádřit ve striktních možnostech, že bych třeba v soukromém životě jednala jinak. No, nějak to dopadne, naštěstí nejsem typ řešitele…
Co jiného z nich asi může vylézt, než, že jsem nesebevědomý, k sobě velmi přísný, ctižádostivý „Němý Bobeš“. Takovou mám totiž přezdívku. Odjakživa vím, že líp píšu, než mluvím. Navíc manžel je velmi ukecanej, takže se to doma vyrovnává.
Odpovědi – prázdniny
Je radost pracovat s člověkem, který umí. Projíždíme testy. Po hodnocení si připadám, jako kdybych uběhla maraton (teda ušla, neumím běhat a vlastně ani běhání nemám ráda). A vůbec mi nevyšlo, že jsem Němej BobešJ. Jen tak trošičku. Je to jen v mý hlavě. No, tak aspoň je tu materiál pro práci na sobě…
Domlouváme si další telefonickou schůzku a já další týden přemýšlím o sobě. O svých cílech. O tom, co chci. Stahuju si knížky a snažím se, si všechno ve své hlavě ujasnit. A přiznat si svý tajný sny, zakopaný z bůhvíjakých příčin pěkně hluboko. Stává se ze mě hráč. Trochu řeším finance, ale vím, že to bude stát za to. Jaká jiná investice je lepší, než do sebe? A jako bývalá supermatka, jsem do sebe za posledních x-let do sebe moc neinvestovala, znáte to… Vždy je něco důležitějšího…
Měsíc první
Po první hodině mi je jasný, že jednou chci být na druhé straně sluchátka. Raduju se ze své i Honzovo radosti. Ujasňujeme si cíle. Není to úplně jednoduché. Něco se zdá úplně bizarní. Teda mě. Protože ještě neumím hrát. Ale snažím se. Honzova podpora je neuvěřitelná. Bez podmínek. Prostě hrajem… …
Hovor je pro mě dost vyčerpávající, a to prosím pracuji převážně hlavou!!! Ale vím, že to je to, co jsem potřebovala. Nikdo jiný, ani já sama (i přes moji neuvěřitelnou, jak říká manžel, houževnatost), to nedokáže.
Po večerech přemýšlím o tom, jak se ještě víc zlepšit, co udělat. Občas bojuji s pochybnostmi a svými stíny z minula. Zažitými vzorci jednání, o kterých už vím, že mě brzdí. Nechci je. Ale návody z internetu moc nefungují. Jen popírám svoje pocity, ovládám se přes moc, blokuji si krční páteř a rameno. Tudy cesta nevede! Proberu to s koučem.
S každou další hodinou se učím něco o sobě, svých schopnostech, a po každé hodině jsem tak motivovaná, že se zdá, že nadšením, elánem a chutí bojovat s tím vším (teda hlavně se sebou), se vznesu někam do vesmíru.
Přichází první výsledky. Komunikace s puberťákama doma se stabilizuje, více si povídáme, je větší pohoda. Více se otvírám a dokonce se svěřuji mamce, manželovi i kolegyni.
V práci končí (ne vždy, ale stále častěji) infarktové situace a pocity marnosti.
Píšu knihu. Dávám si rok, abych se přihlásila do soutěže. Snad to není troufalý. Ale s tou podporou, co mám, je to, zdá se splnitelné.
Občas pochybuji o sobě. O svých schopnostech, ale vždy je tu Honza, co mě dokáže podpořit. A nakonec i manžel. Protože je důležité vytvořit si podporující prostředí (jsem se naučila) – jenže já se nesvěřuji…. Teda nesvěřovala jsem se. Teď už vím, jaká to byla chyba. Mám maximální podporu od manžela, dcery, všech, se kterými jsem se o své tvorbě podělila.
Ale že mi to trvalo!
Teď se tomu směju… *smile*
Měsíc druhý
Jsem ráda, že jsem si dělala poznámky. Mohu to pěkně shrnout. (Vlastně bych to mohla popsat pěkně po dnech, ale to už byste zívali nudou). Naše spolupráce jde nad očekávání dobře. Někdy si dokonce stihnu udělat domácí přípravu. Sesumírovat si týden v hlavě. Už nejsem nervózní a dokonce se na naše rozhovory začínám těšit. Co jako zase o sobě objevím. Prokopávám se k zasunutým pocitům nebo příběhům, od kterých se datují zajeté vzorce chování. Ty už nejsou důležité. Chci je změnit nebo spíš nahradit. Zpočátku se to daří třeba jen jednou za týden. Ale pro mě je to fakt úspěch.
Knížku už několik týdnů nepíšu tajně. Je to úleva. Psát po nocích bylo únavné. A opravování chyb ještě únavnější.
Začínám být na sebe hrdá. Jde to. Teda někdy ne, ale už se tím netrápím, což je MEGA úspěch.
Taky se smiřuji s tím, že nic nemůže být dokonalé. Dovoluji si dělat chyby a netrýznit se jimi. Ani v noci ne. Nevyhýbám se nekomfortním situacím. Ne, že bych je teda záměrně vyhledávala, to ne, ale když přijdou, tak prostě jsou tady. A řeším je. NEODKLÁDÁM!!!
Cítím se silnější, pohodovější. Všímají si toho i puberťáci doma, což je veeeeliká poklona.
