Moje delší odmlka v psaní se zamýšleným odpočinkem.
A ten se také dostavil.
V podobě konce pohovorů na jednu pozici, která skončila mým přijetím na sice jinou pracovní pozici, ale v téže organizaci! Hurááá!
Nebo v podobě více čtení a tedy i vzděláváním se. Poslední přečtenou knihou jsou (nevím, zdali se tím tak pozdě vůbec chlubit nebo naopak) Žitkovské bohyně.
Je to zvláštní. Čtete knihu. Je úplně jiná, než jaké jste doposud četli. Já, věčně zabředlá v literatuře faktu, čtu knihu o bohyních. Alespoň je to inspirováno skutečnými událostmi, říkám si. A alespoň to napsala Katka Tučková, se kterou jsem měla tu čest spolupracovat (a snad opět budu mít).
Čtete, čtete a začtete se tak, že máte za dva dny přečteno téměř 500 stránkovou knihu. Není lehké odolat. Kdo by si totiž nepřál stejně jako ony mít moc? Kdo by si nepřál odhalit tajemství, jaké odhalovala v průběhu knihy také její hlavní postava? A tak čtete o bohyních ze Žítkové, které uměly léčit, pomáhat s láskou, některé dokonce i zabíjet, a v koutku duše chcete vědět, k čemu máte talent vy. Respektive schopnosti. Umění. Myslím, že můj život je celoživotní hledání tohoto tajemství.
Hledám svou bohyni v sobě.
Hledám a snažím se objevit, zdali vůbec takovou nějakou v sobě mám. A pokud ano, pak v čem spočívá její moc. V bylinkách to zřejmě nebude. V čem tedy?
V umění nebrat si věci osobně? Nenechat si ublížit od lidí, kteří mi za to nestojí, protože ve mně nevidí žádnou hodnotu, až na to že dýchám čistý vzduch? Nenechat se odradit? Vytrvalost?
Občas mám pocit, že si umím přivolat věci. Přála jsem si, aby v rádiu zahráli písničku a do dvou minut ji hráli. Přála jsem si vidět představení v Praze, mít kde spát, a vše se mi vyplnilo. Cítím vděčnost a mám pocit, že to dokáže každý, kdo uvěří. Tak teď nevím – je to umění?!
Ve svých představách a snech opět stojím na tom červeném koberci a dostávám otázky typu:
Nástup do nové práce? Od 1. října.
Dovolená u moře? Poslední týden v září. Viva la Barcelona!
Máte se na co těšit? A-N-O!
