86

11. den, sobota
 
V sobotu a neděli se na oddělení nic neděje, chodby jsou prázdné, ani ve společence nikdo nesedí. Trochu jsem si kreslila a zkoušela číst, ale čtení mi zatím moc nešlo. Nedokázala jsem se soustředit a nebavilo mě to.
 
Na odpoledne jsem zase byla domluvená s babičkou, že přivede malou o půl druhé k nádraží. Chtěly jsme jít do cukrárny stejně jako minulý víkend. Marek vezl mě a Honzu autem do města, vyrazili jsme hned po poledni a zaparkovali kus od nádraží, kde to Markovi vyhovovalo. Měla jsem dost času do srazu s babičkou, tak jsme já a Honza vyrazili pěšky. Cestou jsme si povídali, hlavně teda Honza mluvil, jak má ve zvyku. Říkal, že je rád, že jsme se poznali, a že by byla škoda, kdyby to kamarádství skončilo, až ho propustí domů. Prý by chtěl zůstat v kontaktu a občas se sejít „na pokec“, nebo jet na výlet jen my dva, nebo by se rád seznámil s mým mužem. Chabě jsem mu odporovala, že to asi není dobrý nápad a nevím, co by na to manžel řekl, a jestli bude mít zájem se seznamovat s mým kamarádem. On tvrdil, že se snad můžu kamarádit, s kým chci. Odpověděla jsem mu, že si stejně neumím představit, jak doma oznámím, že jdu na rande. On mě uklidňoval, že o rande by v žádném případě nešlo a rozhodně nám nechce narušovat vztah.
 
Zase mluvil o té své bývalé kamarádce, která se přetvařovala, jakože o něj má zájem, a přitom je to potvora, která teď zas hází očkem po jiných chlapech. Kdyby mu prý řekla rovnou, že s ním nechce nic mít, nebyl by teď tak naštvaný a zklamaný.  Když jsem na jeho neustálé naléhání, abychom zůstali v kontaktu, několikrát odpověděla neurčitě: „nevím, možná“, zasmál se a řekl mi, že já mu taky odpovídám bezvadně. Nadechla jsem se a vysvětlila mu jasně: „ Tak dobře, budeš nejspíš zklamaný, ale já se po skončení hospitalizace kamarádit nechci. Je to pro mě zpříjemnění pobytu, že si povídáme, chodíme na procházky a kreslíme. I s ostatními můžu tady navázat důvěrnější vztah a pomáhá mi to k uzdravování. Myslím ale, že by to nemohlo pokračovat.“ Ani na to nestihl zareagovat, protože jsme došli k nádraží, kde se odpojil a šel svou cestou. Mám pocit, že ani neřekl „ahoj“.
 
Zůstala jsem sama před nádražím a měla jsem ještě víc než půl hodiny do srazu. Vešla jsem do vestibulu a v kavárně si objednala cappuccino a později ještě džus. Sedla jsem si k poslednímu volnému stolku a začaly mi do kafe kapat slzy. Zdálo se mi, že jsem to úplně podělala. Ani ne to, že jsem to Honzovi nakonec narovinu řekla (i když jsem toho potřebovala ještě dost doříct), ale spíš to, jak jsem se k němu doteď chovala. Že jsem se fakt přetvařovala a předstírala, že mě zajímá, o čem mluví, protože mi lichotil jeho zájem a pochvaly, které ze cvičných důvodů trousí, kudy chodí. Že i když jsem slibovala říct zavčas, až toho bude moc, neřekla jsem nic. Jako bych se dívala sama na sebe, viděla jsem, že když s ním mluvím, nakláním se k němu, směju se, i když nemá stejný smysl pro humor jako já, budím dojem, že s ním za všech okolností souhlasím. Začala jsem se s ním bavit nějak automaticky a po chvíli, jako bych se rozhodla, že ho budu přijímat bez výhrad, že si to určitě zaslouží a nikdo jiný se s ním pořádně nebaví. Chvílemi mě ale docela štve, nebo je mi vyloženě nesympatický. Bylo mi ale zároveň líto, že jsem ho zklamala. Bála jsem se, že se bude zlobit a nadávat na mě podobně, jako na tu bývalou kamarádku.
 
Jak jsem tak očividně bulela v kavárně, napadlo mě, že jsme to právě nedávno řešili na skupině. Že dospělý člověk pláče na veřejnosti a že bychom se ho zeptali, co se děje. Ostatní lidi v kavárně se ale tvářili, že nic nevidí. Uvažoval jsem, co bych asi řekla, kdyby se někdo zeptal, co se mi stalo. Třeba: „To nic, já jsem jenom na vycházce z blázince, za chvilku se se tam zase vracím.“ Snažila jsem se uklidnit a napsala jsem Honzovi, že si o tom chci promluvit později.
 
Pak už jsme se sešly s babičkou a malou, jely jsme tramvají do centra, malá si dala zmrzlinu, já s babi čaj, dcerka si pohrála a zase se povozila na kolotoči. Na zpáteční cestě jsem jí v papírnictví koupila omalovánky s Mikulášem a sobě sešit antistresových omalovánek „Návrat k přírodě“. Rozloučily jsme se v tramvaji, já jsem vystoupila dřív a šla na parkoviště, kde čekali Marek a Honza.
 
Ten se celou cestu zpátky tvářil, jako by se nic nestalo. V podvečer, když jsme byli sami ve společence, jsem mu na jeho otázku, jak jsem si užila odpoledne, řekla, že jsem z toho byla špatná a brečela jsem v kavárně. Myslela jsem vážně, co jsem mu říkala. Nechci ubližovat manželovi tím, že budu s někým jiným udržovat vztah. On tvrdil, že přece náš vztah nechce narušit.  Nejde prý mu o sex se mnou, to je tabu, když jsem vdaná. Málem mě to až urazilo, že jsem snad k tomu účelu nepoužitelná. Nakonec jsem mu prý docela drsně řekla, že pro mě by byl snad menší problém, kdybychom si zašukali, než když si budeme něco plánovat a slibovat do budoucna. Nechci na něj myslet i doma (nebo pořád předstírat, že mě tak baví – ale to jsem mu neřekla). Už se mi stalo, že mi na někom začalo víc záležet, myslela jsem na něj častěji, než bylo vhodné, i když jsme se pořád ujišťovali, že jsme jenom kamarádi. I teď se bojím, aby mi to nepřerostlo přes hlavu.
 
Uklidnili jsme si tím, že mě nechce k ničemu nutit, ale mrzí ho to. Kontakt na sebe máme, a když budu chtít, ozvu se, a když chtít nebudu, neozvu se – a kamarádství prostě vyšumí. Pak jsme si kreslili a on mi vykládal, jak bylo u něj doma. Máti prý po něm chce peníze na domácnost, ale on je má jako brát, když je tady, důchod nemá a platí jiné důležité věci. Měla jsem z něj pocit, že jeho jediný obzor je invalidní důchod a všichni lidi se podle něj časem projeví jako magoři, podvodníci, nepřátelé, nebo jim jde o prachy. Když prohlásil, že jak ho doma rodiče už hodně štvou, vyhrožuje jim, že skočí pod vlak, znovu jsem se rozbrečela. Asi zklamáním, že jsem si nemyslela, že by něco takového udělal a taky lítostí nad jeho rodiči, kteří ho mají na krku. Když mě viděl, zeptal se: „Já jsem tě zase rozrušil, co?“ a omlouval se, že to tak nemyslel. Sedl si vedle mě, objal mě a začal mě utěšovat. Říkala jsem mu, že chápu, že má problémy (to máme tady všichni) že se někdy může cítit tak mizerně, že by pod ten vlak chtěl skočit, ale mrzí mě, že to používá jako výhružku na rodiče. Sliboval, že už tahle nebude mluvit.
 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account